Recenze: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Alan Karlsson

Severská kinematografie patří ke světové špičce, mnohdy však filmy nedisponují potenciálem mezinárodního trháku. Zdá se, že zbrusu nový film švédského režiséra Felixe Herngrena do této škatulky nezapadne, protože jeho filmové pojetí románové předlohy Jonase Jonassona má více než dobře našlápnuto stát se hitem v zahraničí i u nás. Jaký je ale samotný film?

Příběh se točí kolem stoletého staříka jménem Alan Karlsson, který si v den svých stých narozenin uvědomí, že ho to v domově důchodců už nebaví. Zjišťuje, že okna jsou nezajištěna, otevře je, vyleze a zmizí. Cestou se dostává do neuvěřitelného kolotoče neočekávaných a nepředvídatelných událostí, kterého zavedou do nejrůznějších koutů světa. Cestováním Karlsson vzpomíná na svá dobrodružství z mládí a divák tak postupně zjišťuje, že Karlsson není obyčejným staříkem; je to totiž člověk, který měl co do činění se španělským generálem Francem, setkal se se Stalinem i prezidentem Trumanem a nepřímo se účastnil studené války. 

Co dělá ze Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel neobyčejnou záležitost, je všudypřítomný humor a nadsázka, který svým severským přístupem působí mezi americkými a českými komediemi neuvěřitelně svěže. Vedle toho, že se divák dočká dílčích komických situacích, může se těšit i na daleko komplexnější a o to vtipnější ahistorické souvislosti - Stalin, prezident Truman, generál Franco nebo bratr Alberta Einsteina tu nefungují jako historické osobnosti, ale jako karikatury dělající si srandu samy ze sebe. 

Film velmi příjemně plyne, potěší výborná výprava a především skvěle vybraní herci. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel ale staví především na humoru, který funguje naprosto bezchybně. Není proto divu, že celé kino se při promítání popadalo za břicho. Celých 114 minut filmové stopáže se rozhodně nebudete nudit a mnohdy vás při sledování napadne a potěší podobný styl humoru, pro který milujeme film Forrest Gump. Nedokážeme si představit větší pocty než srovnání právě s tím filmem. Staříka doporučujeme!

hodnocení: 4.0/5.0

Recenze: Coldplay - Ghost Stories (2014)

obal desky vytvořila Mila Furstová 

Britská hudební kapela Coldplay patří mezi největší popové kapely současného světa. Není proto divu, že když minulý rok uskupení oznámilo přípravy nové desky, udělali tím obrovskou radost především velké fanouškovské základně. Očekávání byla obrovská, ale tímto měsícem jsou konečně u konce, protože rok se s rokem konečně sešel a nová deska Coldplay s názvem "Ghost Stories" je tady. 

Poslední deska Coldplay s podivným titulem "Mylo Xyloto" vyšla před třemi lety a mezi skalními příznivci vzbudila docela rozruch, protože nebyla tím, co fanoušci očekávali. "Ghost Stories" je v porovnání s "Mylo Xyloto" mnohem méně extravagantní, a proto můžete s klidem zapomenout na šílenosti typu "Princess of China". Coldplay se zvukem znovu experimentují, tentokrát ale v mnohem přijatelnější podobě. I proto místy hodně připomínají Radiohead (například již dříve zveřejněná "Midnight"). 

Deska se stopáží 41 minut obsahuje pouze devět písniček. Úvodní skladba "Always In My Head" je příjemně pomalou rozjezdovou písničkou, která kombinuje zvuky z "Mylo Xyloto" a zpěvem připomene první alba Coldplay. Druhou písničkou v pořadí je "Magic", zveřejněná v předstihu, která příjemně naladí na ponuré a baladické melodie. "Ink" je potenciální hitovka, disponující skoro až tanečními rytmy, ale příjemnou kytarou a zpěvem. "True Love" je v zásadě variantou prvního songu desky. Pátou skladbou je zmiňovaná "Midnight", která se nese ve stylu elektronických beatů Radiohead. Právě ´půlnoc´ představuje pomyslný druhý vrchol desky - Coldplay v ní totiž nalezli nový moderní zvuk a pravděpodobně i směr, kterým by se měli ubírat, pakliže by chtěli více přičichnout k elektronice. "Another´s Arms" spadá do stejné kategorie jako "True Love" a úvodní "Always In My Head", jde znovu o baladu, která postupně vrství zvuk, ale ničím neoslní. 

Absolutním vrcholem desky je neuvěřitelně čistá "Oceans", která jakoby vypadla z "A Rush of the Blood to the Head" nebo "Parachutes". V písničce si najdou zalíbení především fanoušci rané tvorby Coldplay. Po skvělé "Oceans" následuje naprosto nepochopitelná věc s názvem "A Sky Full of Stars". Pakliže jsme v souvislosti s "Midnight" mluvili o Radiohead, u "A Sky Full Of Stars" na mysl přichází Avicii. Takto vyskákané melodie Coldplay vůbec nesluší. Deska je zacelena klavírovou baladou s prostým názvem "O", která představuje velmi pěkné rozloučení se s deskou. 

Coldplay na své šesté studiovce zůstali na půli cesty - vrcholy desky představují naznačené návraty ke kořenům, "Midnight" je zase příkladem toho, že Coldplay by se mohli vydat cestou temné elektronické hudby. Skoro polovina písniček ale působí spíše jako vata než plnohodnotné skladby. Textově je "Ghost Stories" tradičně na vysoké úrovni, ačkoliv někdy může působit otravně, že v naprosté většině písniček Chris Martin reflektuje rozpadlý vztah s Gwyneth Paltrow. Coldplay se zkrátka stále hledají, oproti "Mylo Xyloto" je ale "Ghost Stories" krokem správným směrem. Snad to příště vyjde na výbornou. 

hodnocení: 3/5