Recenze: Úsvit planety opic (2014)

bude se jezdit i na koních

Francouzský spisovatel Pierre Boulle se proslavil především knihami z univerza Planety opic. Svět, kde vedle lidí rovnocenně existuje i svět opic, zaujal filmové tvůrce už před desítkami let. Filmová Planeta opic ale také slaví svůj návrat - v roce 2011 to bylo Zrození planety opic Ruperta Wyatta a letos v pokračování v podání Matta Reevese, nazvaném Úsvit planety opic.

Zrození planety opic vyprávělo příběh o tom, jak opice získali možnost uvažovat, sdružovat se a v zásadě tvořit společenství podobná těm lidským. V Úsvitu planety opic se dějová linka posouvá dál - opičí společenství nezávisle a v míru existuje mimo oblasti lidí na zemi, která byla zničena válkami. Jenže lidé se ocitají bez energie, a proto se vydávají k přehradě, která představuje ideální zdroj elektřiny.

Právě kolem elektrárny ale žijí opice. V momentě, kdy se obě společenství střetnou, začíná kolotoč událostí, nečekaných zvratů, pocitů nedůvěry a nejasného rozdělení toho, co je eticky správné a co špatné, co uskutečnitelné a co nikoliv. Na této hranici ostatně film balancuje pořád. Neustále si klade otázky toho, na čí straně je vina, kdo je zodpovědný za vzniklý konflikt a zda jedna ze stran nemohla k vzniklému napětí přistoupit jinak.

A právě v tom je největší síla filmu. Úsvit planety opic totiž divákovi nezodpoví otázku dobra a zla, naopak, nechá na něm samotném, aby zohlednil vše, co se ve filmu děje a udělal si o tom vlastní obrázek. Díky tomu má publikum možnost přemýšlet. Není mu vštěpován jednoznačné sdělení a daný názor, ale polemika o tom, co by kdyby.

Film jako takový velmi dobře plyne a to především díky výraznému důrazu na dějovost, jinými slovy - neustále se něco děje a příběh se posouvá dál. Na své si v něm přijdou milovníci přírody, filozofických otázek, srdceryvných klišé i nefalšované a brutální akce. Technicky se jedná o vyspělý film a, ač Jason Clarke nedosahuje hereckého výkonu Jamese Franca z prvního dílu, obstojí jako solidní hrdina-dobrodruh.

Hlavní roli ale hrají opice a ty vypadají fantasticky, především mimika a detailní záběry vás nenechají klidnými kvůli své věrohodnosti, lidskosti a místy hrůzostrašnosti. Animace pohybu opic sice ze začátku působí trochu kostrbatě, ale po několika minutách si na to divácké oko zvykne. Díky tomu, že film nutí k zamyšlení, dějově se neustále vyvíjí, a proto nenudí, se jedná o víc než důstojné pokračování jedničky. Uvidíme, kam se opice posunou v dalším díle.

hodnocení: 4.0/5.0

Recenze: The Klaxons - Love Frequency (2014)

cover k remixům písní z alba

Klaxons jsou jednou z těch kapel, které v prvním desetiletí 21. století zaznamenaly raketový narůst popularity díky všeobecné oblibě britských kytarovek. Vedle nich se více než pozitivního přijetí dočkali třeba Franz Ferdinand či The Kooks. Zatímco dvě zmíněné kapely se všemi alby víceméně drží svého původního žánru, Klaxons se odvrací od vlny dravého punk-rocku a v novince s názvem Love Frequency míří spíše k elektronice. Jak to dopadlo?

Dopadnout to mohlo opravdu katastrofálně, protože takový je výsledek u většiny přechodů z řinčení kytar k elektronice. A navíc elektronika zabila už několikero velkých kapel, za všechny jmenujme Linkin Park, kteří už neví coby. Jenže u Klaxons je to jiné, protože ti k elektronice měli vždy blíž než ke zvuku kytar. Na Love Frequency je to hodně znát, protože ani jedna píseň ze 47 minutové stopáže alba není čistou kytarovkou, a proto v každé z nich uslyšíte elektronické (někdy až příliš vyskákané) beaty, modifikované hlasy, syntetizátory, klávesy a další elektro aranž.

Ač to všechno může znít velmi kriticky, výsledek ve finále docela stojí za to. Klaxons už sice nejsou tak draví jako ve skladbách Magick či Golden Skans z Myths of the Near Future a album je spíše navázáním na tvorbu Surfing the Void, ale co je nejdůležitější, je fakt, že v žánru elektroniky nabízí něco specifického. Místy k vám budou noví Klaxons promlouvat v melancholické náladě, jindy se snaží navodit depresi, někdy zase jakoby ze smutku na chvíli vystoupili a nabízeli naději, ta je však záhy opět zmařena, protože Klaxons jsou na nové desce především temní, hraví, mechaničtí, stále drsní, ale také nevyzpytatelní. 

Nová deska fanoušky prvního počinu nejspíš absolutně odradí. Naopak ty, kteří přišli na chuť Surfing the Void, zase budou mít k Love Frequency mnohem blíž. Ani jedno nic nemění na tom, že Klaxons zaexperimentovali, což oceňujeme, a ač elektronika nebude pro jejich fanoušky něco lehce stravitelného, po čase Love Frequency mohou přijít na chuť i odpůrci elektroniky. Love Frequency je totiž docela chytré elektro. 

hodnocení: 3.0/5.0