Recenze: The Kooks - Listen (2014)

cover EP Down

Anglická kapela z Brigtonu The Kooks vznikla v roce 2004 a už dva roky na to debutovala skvělým albem Inside In/Inside Out, které mnohé hudební magazíny zařadily mezi klasická alba rock-n-rollu. Na toto album The Kooks navázali nahrávkou Konk, která sklidila podobný úspěch. Obě alba se vyznačovala důrazem na neotřelý zpěv a chytlavé kytarové riffy. 

Rok 2011 byl pro zvuk kapely zlomový. Album Junk of The Heart už neklade takový důraz na kytary a hudba jakoby směřovala více k popu. Když The Kooks před nedávnem oznámili, že chystají čtvrtou studiovou nahrávku, všichni fandové byli zvědaví, jakým směrem se tahle mladá kapela vydá. Deska s názvem Listen, které předcházelo EP Down, konečně dorazilo. Jak zní noví The Kooks?

Pakliže jste měli možnost poslechnout si zmiňované EP, které se na internetu objevilo někdy v polovině letošního roku, pak máte víceméně představu o tom, jak zní Listen. The Kooks totiž na ní ještě mnohem výraznějším způsobem mixují zvuk kytar, doprovodných efektů a elektroniky. Byť hudba působí mnohem plnějším dojmem, občas se v ní posluchač nechtěně ztratí. Původní The Kooks, kde byla slyšet třeba jen kytara a zpěv, už jsou definitivně pryč. To ale nutně neznamená nic špatného. The Kooks jsou na Listen zkrátka jiní než na začátku, a to je jedině dobře, protože je vidět, že kapela nestagnuje, ba naopak, hledá nové směry a zvuky. Podle nás má teď kapela nakročena více k popu než k rockovým baladám z dvou původních alb, písničky jsou jakoby melodičtější a byť komplexnější po stránce zvuku, plošší v rozmanitosti a originalitě. 

První půlka alba se nese v duchu opravdových vypalovaček (Forgive & Forget, Westside, Bad Habit, It Was London) na taneční parket a romantické pianové skladbě See Me Now a je jednoduše skvělá. Zvuk se kompletně mění v exotické a netradiční rytmy v druhé polovině se skladbou Down, kterou jsme slyšeli již na EPíčku, a navazují na ně zvláštní Dreams, pro nás neposlouchatelná, Are We Electric, vyskákaná Sunrise a nakonec groteskní Sweet Emotion.

Sečteno podtrženo, The Kooks znovu hledají nový zvuk. Daří se jim to, album zní komplexně a jako jeden celek, kde každá skladba navazuje a doplňuje tu předchozí. Máme-li ale mluvit ze subjektivního hlediska, The Kooks z Inside In/Inside Out a Konk nám byli bližší. Listen rozhodně není špatné album, má i hitový potenciál, ale zároveň něco postrádá.

hodnocení: 3.5/5.0

Recenze: Úsvit planety opic (2014)

bude se jezdit i na koních

Francouzský spisovatel Pierre Boulle se proslavil především knihami z univerza Planety opic. Svět, kde vedle lidí rovnocenně existuje i svět opic, zaujal filmové tvůrce už před desítkami let. Filmová Planeta opic ale také slaví svůj návrat - v roce 2011 to bylo Zrození planety opic Ruperta Wyatta a letos v pokračování v podání Matta Reevese, nazvaném Úsvit planety opic.

Zrození planety opic vyprávělo příběh o tom, jak opice získali možnost uvažovat, sdružovat se a v zásadě tvořit společenství podobná těm lidským. V Úsvitu planety opic se dějová linka posouvá dál - opičí společenství nezávisle a v míru existuje mimo oblasti lidí na zemi, která byla zničena válkami. Jenže lidé se ocitají bez energie, a proto se vydávají k přehradě, která představuje ideální zdroj elektřiny.

Právě kolem elektrárny ale žijí opice. V momentě, kdy se obě společenství střetnou, začíná kolotoč událostí, nečekaných zvratů, pocitů nedůvěry a nejasného rozdělení toho, co je eticky správné a co špatné, co uskutečnitelné a co nikoliv. Na této hranici ostatně film balancuje pořád. Neustále si klade otázky toho, na čí straně je vina, kdo je zodpovědný za vzniklý konflikt a zda jedna ze stran nemohla k vzniklému napětí přistoupit jinak.

A právě v tom je největší síla filmu. Úsvit planety opic totiž divákovi nezodpoví otázku dobra a zla, naopak, nechá na něm samotném, aby zohlednil vše, co se ve filmu děje a udělal si o tom vlastní obrázek. Díky tomu má publikum možnost přemýšlet. Není mu vštěpován jednoznačné sdělení a daný názor, ale polemika o tom, co by kdyby.

Film jako takový velmi dobře plyne a to především díky výraznému důrazu na dějovost, jinými slovy - neustále se něco děje a příběh se posouvá dál. Na své si v něm přijdou milovníci přírody, filozofických otázek, srdceryvných klišé i nefalšované a brutální akce. Technicky se jedná o vyspělý film a, ač Jason Clarke nedosahuje hereckého výkonu Jamese Franca z prvního dílu, obstojí jako solidní hrdina-dobrodruh.

Hlavní roli ale hrají opice a ty vypadají fantasticky, především mimika a detailní záběry vás nenechají klidnými kvůli své věrohodnosti, lidskosti a místy hrůzostrašnosti. Animace pohybu opic sice ze začátku působí trochu kostrbatě, ale po několika minutách si na to divácké oko zvykne. Díky tomu, že film nutí k zamyšlení, dějově se neustále vyvíjí, a proto nenudí, se jedná o víc než důstojné pokračování jedničky. Uvidíme, kam se opice posunou v dalším díle.

hodnocení: 4.0/5.0

Recenze: The Klaxons - Love Frequency (2014)

cover k remixům písní z alba

Klaxons jsou jednou z těch kapel, které v prvním desetiletí 21. století zaznamenaly raketový narůst popularity díky všeobecné oblibě britských kytarovek. Vedle nich se více než pozitivního přijetí dočkali třeba Franz Ferdinand či The Kooks. Zatímco dvě zmíněné kapely se všemi alby víceméně drží svého původního žánru, Klaxons se odvrací od vlny dravého punk-rocku a v novince s názvem Love Frequency míří spíše k elektronice. Jak to dopadlo?

Dopadnout to mohlo opravdu katastrofálně, protože takový je výsledek u většiny přechodů z řinčení kytar k elektronice. A navíc elektronika zabila už několikero velkých kapel, za všechny jmenujme Linkin Park, kteří už neví coby. Jenže u Klaxons je to jiné, protože ti k elektronice měli vždy blíž než ke zvuku kytar. Na Love Frequency je to hodně znát, protože ani jedna píseň ze 47 minutové stopáže alba není čistou kytarovkou, a proto v každé z nich uslyšíte elektronické (někdy až příliš vyskákané) beaty, modifikované hlasy, syntetizátory, klávesy a další elektro aranž.

Ač to všechno může znít velmi kriticky, výsledek ve finále docela stojí za to. Klaxons už sice nejsou tak draví jako ve skladbách Magick či Golden Skans z Myths of the Near Future a album je spíše navázáním na tvorbu Surfing the Void, ale co je nejdůležitější, je fakt, že v žánru elektroniky nabízí něco specifického. Místy k vám budou noví Klaxons promlouvat v melancholické náladě, jindy se snaží navodit depresi, někdy zase jakoby ze smutku na chvíli vystoupili a nabízeli naději, ta je však záhy opět zmařena, protože Klaxons jsou na nové desce především temní, hraví, mechaničtí, stále drsní, ale také nevyzpytatelní. 

Nová deska fanoušky prvního počinu nejspíš absolutně odradí. Naopak ty, kteří přišli na chuť Surfing the Void, zase budou mít k Love Frequency mnohem blíž. Ani jedno nic nemění na tom, že Klaxons zaexperimentovali, což oceňujeme, a ač elektronika nebude pro jejich fanoušky něco lehce stravitelného, po čase Love Frequency mohou přijít na chuť i odpůrci elektroniky. Love Frequency je totiž docela chytré elektro. 

hodnocení: 3.0/5.0

Recenze: Hvězdy nám nepřály

plakát k filmu

Poslední roky ve filmovém průmyslu poukazují na zajímavý trend. Zatímco před lety byly středem zájmu velkorozpočtové filmy, zpracovávající kultovní knižní ságy jako Harry Potter či Pán prstenů, letošní rok totiž co do zpracování knižních předloh vykazuje naprostý opak. Do popředí zájmu filmových tvůrců se totiž dostávají literární předlohy soustřeďující se na zdánlivě malé příběhy malých hrdinů. Prvním příkladem letošního roku byl Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, tím druhým je Hvězdy nám nepřály.

The Fault in Our Stars, jak se kniha i film jmenují v originále, má na svědomí mladý americký spisovatel John Green, kterého svět poznal nejprve jako úspěšného tvůrce video-průvodců na kanálu Youtube. Hvězdy nám nepřály vypráví příběh o lásce, o překonání se, o hledání smyslu lidského života, o jeho naplnění a hlavně o tom, jak se všechno zmíněné prolíná do života několika lidí, kteří trpí závažnou nemocí.

Příběh samotné knihy si klade spoustu otázek a především nahlíží na lidský život z jiné perspektivy. Je to příběh o blížící se smrti, která se vyvine v lásku, zároveň je to příběh o lásce, který směřuje k smrti. A ačkoliv je to život, který je odsouzený k zániku dříve než sám naplno začal, je to život o to čistší a naplněnější. 

Jako film Hvězdy nám nepřály funguje skvěle. Lví podíl na tom má skvělé obsazení herců, ať už hlavních postav Hazel (Shailene Woodley) a Augusta (Ansel Elgort) či těch vedlejších (Laura Dern nebo William Dafoe), kteří pravděpodobně ani nehrají, a proto působí tak neuvěřitelně uvěřitelně. Líbil se i nízkorozpočtový vzhled, který ukazuje filmům s přehršlí efektů a animovaných hříček, že to v dobré kinematografii zkrátka není potřeba.

Ale tím, co dělá z Hvězdy nám nepřály jedno z nejlepších dramat letošního roku, je neustálé balancování na hraně komedie a tragédie, na hranici lásky a smrti. Díky tomu má možnost divák alespoň trošičku nahlédnout pod pokličku toho, jak doopravdy vypadá boj o holý život. Jen těžko budeme hledat více autentický, pravdivý a zároveň neskutečný příběh ze života v tak povedeném filmovém zpracování jako je to Joshe Boonea, protože v něm se zdánlivě malí a nevýrazní hrdinové stávají těmi velkými a hlavně opravdovými.

hodnocení: 4.5/5.0

Recenze: Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Alan Karlsson

Severská kinematografie patří ke světové špičce, mnohdy však filmy nedisponují potenciálem mezinárodního trháku. Zdá se, že zbrusu nový film švédského režiséra Felixe Herngrena do této škatulky nezapadne, protože jeho filmové pojetí románové předlohy Jonase Jonassona má více než dobře našlápnuto stát se hitem v zahraničí i u nás. Jaký je ale samotný film?

Příběh se točí kolem stoletého staříka jménem Alan Karlsson, který si v den svých stých narozenin uvědomí, že ho to v domově důchodců už nebaví. Zjišťuje, že okna jsou nezajištěna, otevře je, vyleze a zmizí. Cestou se dostává do neuvěřitelného kolotoče neočekávaných a nepředvídatelných událostí, kterého zavedou do nejrůznějších koutů světa. Cestováním Karlsson vzpomíná na svá dobrodružství z mládí a divák tak postupně zjišťuje, že Karlsson není obyčejným staříkem; je to totiž člověk, který měl co do činění se španělským generálem Francem, setkal se se Stalinem i prezidentem Trumanem a nepřímo se účastnil studené války. 

Co dělá ze Stoletého staříka, který vylezl z okna a zmizel neobyčejnou záležitost, je všudypřítomný humor a nadsázka, který svým severským přístupem působí mezi americkými a českými komediemi neuvěřitelně svěže. Vedle toho, že se divák dočká dílčích komických situacích, může se těšit i na daleko komplexnější a o to vtipnější ahistorické souvislosti - Stalin, prezident Truman, generál Franco nebo bratr Alberta Einsteina tu nefungují jako historické osobnosti, ale jako karikatury dělající si srandu samy ze sebe. 

Film velmi příjemně plyne, potěší výborná výprava a především skvěle vybraní herci. Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel ale staví především na humoru, který funguje naprosto bezchybně. Není proto divu, že celé kino se při promítání popadalo za břicho. Celých 114 minut filmové stopáže se rozhodně nebudete nudit a mnohdy vás při sledování napadne a potěší podobný styl humoru, pro který milujeme film Forrest Gump. Nedokážeme si představit větší pocty než srovnání právě s tím filmem. Staříka doporučujeme!

hodnocení: 4.0/5.0

Recenze: Coldplay - Ghost Stories (2014)

obal desky vytvořila Mila Furstová 

Britská hudební kapela Coldplay patří mezi největší popové kapely současného světa. Není proto divu, že když minulý rok uskupení oznámilo přípravy nové desky, udělali tím obrovskou radost především velké fanouškovské základně. Očekávání byla obrovská, ale tímto měsícem jsou konečně u konce, protože rok se s rokem konečně sešel a nová deska Coldplay s názvem "Ghost Stories" je tady. 

Poslední deska Coldplay s podivným titulem "Mylo Xyloto" vyšla před třemi lety a mezi skalními příznivci vzbudila docela rozruch, protože nebyla tím, co fanoušci očekávali. "Ghost Stories" je v porovnání s "Mylo Xyloto" mnohem méně extravagantní, a proto můžete s klidem zapomenout na šílenosti typu "Princess of China". Coldplay se zvukem znovu experimentují, tentokrát ale v mnohem přijatelnější podobě. I proto místy hodně připomínají Radiohead (například již dříve zveřejněná "Midnight"). 

Deska se stopáží 41 minut obsahuje pouze devět písniček. Úvodní skladba "Always In My Head" je příjemně pomalou rozjezdovou písničkou, která kombinuje zvuky z "Mylo Xyloto" a zpěvem připomene první alba Coldplay. Druhou písničkou v pořadí je "Magic", zveřejněná v předstihu, která příjemně naladí na ponuré a baladické melodie. "Ink" je potenciální hitovka, disponující skoro až tanečními rytmy, ale příjemnou kytarou a zpěvem. "True Love" je v zásadě variantou prvního songu desky. Pátou skladbou je zmiňovaná "Midnight", která se nese ve stylu elektronických beatů Radiohead. Právě ´půlnoc´ představuje pomyslný druhý vrchol desky - Coldplay v ní totiž nalezli nový moderní zvuk a pravděpodobně i směr, kterým by se měli ubírat, pakliže by chtěli více přičichnout k elektronice. "Another´s Arms" spadá do stejné kategorie jako "True Love" a úvodní "Always In My Head", jde znovu o baladu, která postupně vrství zvuk, ale ničím neoslní. 

Absolutním vrcholem desky je neuvěřitelně čistá "Oceans", která jakoby vypadla z "A Rush of the Blood to the Head" nebo "Parachutes". V písničce si najdou zalíbení především fanoušci rané tvorby Coldplay. Po skvělé "Oceans" následuje naprosto nepochopitelná věc s názvem "A Sky Full of Stars". Pakliže jsme v souvislosti s "Midnight" mluvili o Radiohead, u "A Sky Full Of Stars" na mysl přichází Avicii. Takto vyskákané melodie Coldplay vůbec nesluší. Deska je zacelena klavírovou baladou s prostým názvem "O", která představuje velmi pěkné rozloučení se s deskou. 

Coldplay na své šesté studiovce zůstali na půli cesty - vrcholy desky představují naznačené návraty ke kořenům, "Midnight" je zase příkladem toho, že Coldplay by se mohli vydat cestou temné elektronické hudby. Skoro polovina písniček ale působí spíše jako vata než plnohodnotné skladby. Textově je "Ghost Stories" tradičně na vysoké úrovni, ačkoliv někdy může působit otravně, že v naprosté většině písniček Chris Martin reflektuje rozpadlý vztah s Gwyneth Paltrow. Coldplay se zkrátka stále hledají, oproti "Mylo Xyloto" je ale "Ghost Stories" krokem správným směrem. Snad to příště vyjde na výbornou. 

hodnocení: 3/5

Minirecenze: Julian Barnes - Flaubertův papoušek (1984)

anglické vydání knihy

Strhující spisovatelské umění. Barnes prolíná Flaubertův život nejen do flaubertologa-amatéra Geoffreyho, nýbrž i do osobnosti a života svého; k tomu všemu do životů nás všech. Nezapomíná na odkrývání smyslu literatury, psaní knih a umění vůbec. Můžeme svůj život číst na podkladu životopisu nějakého spisovatele? Ostatně, není to vlastně to, co děláme každý den - identifikace a projekce? 

Kniha klade otázky jako: Neztotožňujeme se s našimi hrdiny natolik, že je projektujeme do vlastních životů? A má to smysl? Není to jen hra na něco? Protože stejně tak jako Flaueberta Geoffrey nikdy naplno nepoznal a nepozná, my své hrdiny nepoznáme. Otázkou je, zda můžeme poznat alespoň sami sebe? Jak poznáme, který papoušek byl ten Flaubertův? A kdybychom to věděli, k čemu by to bylo? Beztak ve vztahu, v manželství, v lásce se jen připravujeme na smrt toho druhého. A pak zemřeme my sami. 

Mistrná metafikce s přesahem do našeho světa.

hodnocení: 5/5

Recenze: Noe

"Konec světa je jen začátek"

Jméno Darrena Aronofského v filmovém průmyslu něco znamená. Režisér, který stojí za snímky jako Requiem za sen, Fontána či Černá labuť, na rok 2014 připravil zbrusu nový film. Téma drogové závislosti, životní cesty a nalezení sebe sama v baletních kruzích vystřídala tématika z úplně jiného soudku. Noe, což je název nejnovějšímu filmu Arnofského, je totiž volnou adaptací starozákonního příběhu o Noeovi. 

Volná adaptace je něco, co je třeba v souvislosti s filmem zdůraznit, protože mnohdy budete představivostí a fantaskností scénerií a některých postav docela zaskočeni. Na druhou stranu - bible nestaví na reálném podkladu, a proto není třeba, aby se filmový Noe vztahoval jen k našemu světu. A to je důvod, proč jsou boží poslové ve filmu ztvárněni jako transformeři z kamene. To je pouze jeden z příkladů, který dokazuje, že příběh je ve filmu pojat někdy velmi netradičně, mnohdy zajímavě, určitě velkolepě, ale především specifickým způsobem. To vám sednout může i nemusí.

Obsazení hlavní role Russelem Crowem byla sázka na jistotu, která až na pár scén - kdy to Russlovi věřit prostě nebudete - vyšla. Ostatní (Jennifer Connelly, Emma Watson či Anthony Hopkins) špatní nejsou, ale nic světoborného nepředvedli, zkrátka normální herecký výkon, který neurazí, ale ani nijak zvlášť nepotěší. Technicky je film na špičkové úrovni, speciální efekty, krásná prostředí a nádherná příroda. 

Noe je film, který se pohybuje na hranici kýče - jednou vás dojme lidumilným posláním, podruhé zas překvapí scénou, hereckým výkonem, který jakoby vypadl z béčkového akčňáku, nikdy ale nezklame. Je to zajímavá směsice, kterou budete milovat nebo nenávidět, obdivovat fantazii tvůrců nebo kroutit hlavou nad nesmyslnostmi, záleží jen na tom, jak k tomu přistoupíte. Jedná se totiž o klasické hollywoodské zpracování se všemi svými pozitivy i negativy. 

hodnocení: 3/5

Recenze: Fair Play

Judit Bárdos na plakátu k filmu

Doba komunismu a normalizace se zdá být nevyčerpatelným tématem pro českou kinematografii. To potvrzuje i nový film Andrey Sedláčkové s názvem "Fair Play", který zpracovává problematiku zakázaného dopingu v souvislosti s rodinným problémy a především atmosférou normalizovaného Československa. Ačkoliv se může téma na první pohled zdát nezajímavé a ohrané, je tomu přesně tak. "Fair Play" totiž nabízí skvělý ponor do situace tehdejších sportovců. Po nedávném skvělém "Hořícím keři" jde o další perspektivu na komunistický režim Československa, tentokráte však z 80. let. 

Film výborně pracuje s protikladnými hodnotami rodiny, režimu a morálky. Hlavní hrdinka, ztvárněná na roli se více než hodící Judit Bárdos, řeší morální dilema na úrovni sportu, její matka (Aňa Geislerová) zase vnímá potenciální účast své dcery jako možnost uniknout z neprodyšného prostoru Československa. 

"Fair Play" krásně plyne. K tomu se může pochlubit více než solidními hereckými výkony všech herců, jak v hlavní, tak vedlejších rolí, dobře napsaným scénářem a především hutnou atmosférou, která nedá ani na chvíli vydechnout. "Fair Play" je jedním z dalších filmů, který nás donutí zamyslet nad tím, jak svobodně můžou naše generace žít. Zároveň připomíná zrůdný režim, který se neštítil absolutně ničeho. Je filmem, na který můžeme být v našich končinách pyšní, protože téma zpracovává s naprostým přehledem.

hodnocení: 3.5/5

Dojmy: Vypsaná Fixa - Krásný smutný den

Pardubická kapela Vypsaná Fixa patří mezi nejúspěšnější tuzemské kapely. Naposledy jsme se plnohodnotného nového materiálu od uskupení dočkali v roce 2012, kdy Fixa vydala EP s několika skladbami k filmu Čtyři slunce. Rok 2013 se pro bandu nesl ve znamení odlehčené desky s názvem "Mixle Pixle", která obsahuje klasické říkanky a písničky pro děti v rockové podobě. Na rok 2014 ale Vypsaná Fixa chystá další řadovou desku, pod jejíž pokličku nám dali nahlédnout singlem s názvem "Krásný smutný den". 

Hned na první poslech song s názvem "Krásný smutný den" překvapí netradičním zvukem. Fixa se totiž kompletně odchýlila od zvuku několika předchozích desek, jelikož smutný den se nese ve swingovém rytmu, písničku navíc obohacuje poměrně netradiční trubka. Ačkoliv se taková charakteristika může zdát prapodivná a pro styl Vypsané Fixy absolutně nevyhovující, dojmy z dalších poslechů jsou přesným opakem. 

Po vyrovnání se s novým zvukem se lze skvěle ponořit do melancholicko-sentimentální nálady, kterou se ale na veselé vlně písnička snaží vytvořit. Název písničky naprosto vystihuje i její charakter - jedná se totiž o písničku veselou, ale i smutnou, především však krásnou s neuvěřitelně chytlavým textem a refrénem: "a lidi přídou, bude to vítězství, a Joe má ríbou, to není žádný tajemství..." Vypsaná Fixa ukázala, že má, co říct i skrze netradiční zvuk, který působí neuvěřitelně originálně, neotřele a hlavně svěže. Nezbývá než se těšit na celou desku, kapela má totiž prvním singlem "Krásný smutný den" skvěle našlápnuto naservírovat jednu z nejpohodovějších a nejpříjemnějších desek roku!

Dojmy: Airfare - Christine

Airfare

Česko-americká skupina Airfare si za 7 let své existence vydobyla poměrně solidní postavení na české hudební scéně. Airfare mají na kontě tři řadové desky, a také cenu "Objev roku" televizní stanice Óčka. Kapelníci v čele s frontmanem Thomasem Lichtigem na jaro roku 2014 připravují zbrusu novou desku, z té nyní vydali vůbec první písničku s názvem "Christine", na níž si přizvali jako doprovodný hlas Moniku Bagárovou. 

Písnička je v podobném duchu jako poslední věci Airfare. Na mysli nemáme poslední desku "Youngblood", která až na výjimky obsahovala skvělé rockové vypalovačky na straně jedné, přičemž na té druhé krásné balady, nýbrž songy "Drive" a "Summer Girl", které vyšly po "Youngblood" a do škatulky rock-n-rollu nespadají. Především "Drive" je ukázkovým příkladem toho, jak hluboko se rockeři mohou propadnout, pakliže přičichnou k tomu nesprávnému. 

"Christine" se nese na podobně vlně, stále však na hony vzdálené příšernostem "Drive". Písnička disponuje silným refrénem a celkově propracovanou kompozicí, která dohromady funguje skvěle. Při poslechu je z Airfare cítit důvěra ve vlastní schopnosti, jakási sebejistota. Bagárová song zpestřuje, rozhodně mu ale nedodává nic extra, ba naopak, vzdaluje jej od původní tvorby Airfare. Opět se tu objevuje snaha vytvořit co možná nejchytlavější melodii, bohužel se zapomíná na rock-n-roll. Celé to trošičku zapáchá popem a discem. 

Písnička jako taková není špatná, jde však o další důkaz toho, že Airfare se ke kořenům tvorby "Do You Like My Shit?" či "Hotel Moscow" už asi nikdy nevrátí. A to je rozhodně škoda, protože rock-n-rollové jízdy, kterou Airfare předváděli na prvních dvou deskách a ostatně i na desce třetí, se už asi nikdy nedočkáme. Nezbývá než doufat v opak. 

hodnocení: 2.5/5

Dojmy: Tomáš Klus - Napojen

"Proměnamě" vyjde v březnu 2014

Tomáš Klus patří k nejoblíbenějším a nejvýraznějším českým hudebním osobnostem. Není tak divu, že zpěvák se těší velmi vysokého zájmu nejen veřejnosti, ale také hudebních kritiků. Zájem stoupl zvlášť v momentě, kdy zpěvák oznámil, že na březen letošního roku chystá novou studivou desku nazvanou "Proměnamě", kterou počínaje dubnem Tomáš Klus podpoří šňůrou napříč celou republikou. Jak bude deska znít, napoví první zveřejněná písnička.

Je jí balada s názvem "Napojen", která si svou premiéru v rádiovém éteru odbyla již 10. února, a se zpožděním jen několika málo hodin se dostala i na Youtube. Klus v ní nabádá k oslavě života, k uvědomění si krás života: "Ničeho nelituj, Život, co máš, je Tvůj, žij a měj rád, co je." Sám zpěvák prohlásil, že tématem nové desky bude především láska a Bůh. 

To "Napojen" potvrzuje - hlavním tématem songu je totiž láska k životu, která začíná v uvědomění si nevinnosti dětství: "Vzpomeň, jaks' očima dítěte hleděl na letící ptáky, jak krásné bylo být na Světě s vědomím, že umíš to taky." Dětství je tu odrazovým můstkem, protože stát se znovu dítětem, které svět pozoruje, poznává a miluje bez předsudků, bez problémů, znamená milovat život, mít jej rád. Zároveň je to cesta k lásce k sobě samému. 

První písnička desky "Proměnamě" poukazuje na to, že nová deska bude plná optimismu, oslav života a celkově pozitivního přístupu ke všemu, co nás na světě může potkat. "Napojen" ve skoro čtyřech minutách příjemně graduje, místy se však dotýká kýčovitosti a patetičnosti. Stále se však pohybuje na snesitelné hranici hudebního umu a kýče, proto singl bude fungovat u posluchačů dvojím způsobem - jedna skupina si jej zamiluje, zatímco ta druhá jej nebude moc vystát. Nám se líbí. 

hodnocení: 3.5/5

Recenze: Fable Anniversary

Když se řekne Fable, jen málokterý hráč nebude vědět, o čem je řeč. Ať už si Fable spojíte s pohádkovou atmosférou, originálním rpg systémem nebo s nenaplněnými očekáváními a nekonečnými chvalozpěvy tvůrce Petera Molyneuxe, jedno je jisté – miliony fanoušků a hráčů z celého světa poukazují na to, že Fable se do herní historie zapsalo nesmazatelným písmem.

První díl Fable vyšel ještě na původní Xbox v roce 2004. A jelikož se ze série, která postupem času našla své místo jak u PC hráčů, tak u majitelů druhé konzole Microsoftu Xbox 360, stala kultovní značka, Microsoft se rozhodl desetileté narozeniny prvního Fable oslavit remakem Fable Anniversary. Co vás v něm čeká, jak se hraje, jak se liší od původní hry a zda stojí za investované peníze, se dozvíte v následující recenzi.

Fable Anniversary vás zavede do pohádkového fantasy světa Albion. Vcítíte se do role chlapce, jemuž neznámí bandité zabili otce a unesli zbytek rodiny. Chlapce z plamenů vesnice Oakvale zachrání mocný čaroděj Maze, který jej zasvětí do tajů bojových umění, ale také magie a vůbec pravidel světa Albionu. Příběh samozřejmě zůstal nezměněn, stále je plný soubojů dobra a zla, emotivních okamžiků, filozofických monologů vypravěče a nezapomenutelných postav. Pro české hráče je možná trochu zklamáním, že tu není lokalizace formou titulků, jako tomu bylo u předchozích dílů na konzoli Xbox 360....

Text celé recenze je na konzolista.cz.

Recenze: John Butler Trio - Flesh & Blood

koláž na obalu desky

John Butler Trio je název pro australskou hudební skupinu, jejíž členy tvoří trojice muzikantů - bubeník Nicky Bomba, basák Byron Luiters a především zpěvák a kytarista John Butler. Kapela funguje s různými změnami na postech jiných než je kytara a zpěv od roku 1998 a za dobu své existence stihla vydat už šest studiových nahrávek. To poslední nese název Flesh & Blood a vyšlo 7. února 2014. 

Deska obsahuje jedenáct písniček s celkovou stopáží 52 minut. Lze ji charakterizovat jako velice kompaktní a pravděpodobně nejrozmanitější a nejpestřejší nahrávku John Butler Trio vůbec. Kapela je známá svými jam performancemi, které se snaží přenášet i do studiových nahrávek, a ačkoliv na Fresh & Blood takové songy nalezneme, je jich tu podstatně méně než dřív. Naopak se tu mnohem častěji objevují nahrávky s klasickými postupy - intro, verse a refrén. 

"Spring To Come" je úvodní písničkou desky, která navodí skvělou a pohodovou atmosféru, která se nese celým cdčkem. Na to navazuje rocková vypalovačka "Living In The City" připomínající Wolfmother či Jimyho Hendrixe, "Cold Wind" zase rozjezd uklidní, ale svým pomalým tempem rozhodně nenudí. Další song s názvem "Bullet Girl" představuje jeden z vrcholů desky - podmanivá písnička s minimalistickým konceptem. První polovinu desky uzavírá "Devil Woman", což je další rychlá nářezovka s odkazy na tvorbu Jacka Whitea. Šestou písničkou je "Blame It On Me", obsahující úžasně rockové vyhrávky, které ocení především fanoušci improvizační jam-tvorby John Butler Trio. 

Druhou polovinu desky otevírá "Only One", což je asi nejvýraznější písnička celé desky. A to především kvůli stylu - jde totiž o tradiční pop-song, který ale potěší skvělým refrénem, pohodovou atmosférou a byť jednoduchým, tak sofistikovaným textem. "Only One" ale poukazuje přičichnutí John Butler Trio k opravdu mainstreamové hudbě, song ale zní skvěle. Desku uzavírá čtveřice písniček s názvy "Young and Wild", "Wings Are Wide", "How You Sleep At Night" a "You´re Free". Vyjma "How You Sleep At Night", která připomíná Maroon 5 a je tak trochu přešlapem mimo, jsou všechny velmi povedené ploužákové balady s pohlcující atmosférou. 

John Butler Trio šestou studiovou deskou ukazují, že rozhodně nevyčerpali všechny tvůrčí síly. Flesh & Blood je totiž plná výborných písniček a po stránce lyrické rozhodně neztrácí nic oproti svým předchůdcům. Nelze si však nevšimnout odklonu od původní folkové tvorby. Zatím to funguje skvěle, protože kapela nesklouzává k mainstreamu, nýbrž si od něj drží zdraví odstup a pracuje s ním jen v míře a rozumně. 

hodnocení: 4/5

Dojmy: Klaxons - There Is No Other Time

Klaxons

Když mladá londýnská kapela Klaxons v roce 2007 vydala své debutové album s názvem "Myths of the Near Future", mluvilo se o ní jen v superlativech, jako o nové vlně rvavého kytarového elektro-punku a jako o objevu mezi současnými kytarovkami. Klaxons byli díky debutu katapultováni mezi nejoblíbenější mladé kapely současnosti. Na první desku Klaxons navázali o tři roky později deskou "Surfing the Void", která pokračovala ve zdánlivě nemelodickém kytarovém stylu kapely a fanoušky utvrdila, že tahle kapela má budoucnost. 

Klaxons o sobě však o sobě již delší dobu nedali vědět, což mohlo zvěstovat problémy. Teprve nyní vyplula na povrch informace, že se chystá nové, v pořadí třetí studiové album. To by mělo vyjít v průběhu léta letošního roku, to znamená někdy v období mezi červnem a srpnem 2014. A jak už tomu bývá, kapela na přicházející album, které zatím nemá název, upozorní singlem.

Tím se stane "There Is No Other Time" a oficiálně bude venku 23. března, na Youtube a dalších se však objevil skoro o měsíc dřív. Na písničce se produkčně podílelo housové duo Gorgon City, což je na songu víc než znát, protože vyhlídka světlé budoucnosti se náhle rozplynula. Všechny superlativy z prvního odstavce, ale i kytary a vesmírný těžko uchopitelný zvuk původních Klaxons je kompletně pryč. V "There Is No Other Time" z kapely nezbylo vůbec nic. Skvělé a magické kytary "Echoes" nahradily tupé disco-elektro beaty a dravost "Magick" vystřídala prachobyčejná šeď. Neskutečná škoda.

Pakliže bude celá nová deska Klaxons v podobném stylu (a potká ji tedy podobný osud jako původně rockových 30 Seconds To Mars, kteří na poslední desce k elektronice přičuchli až příliš silně), dost možná půjde o jedno z největších hudebních zklamání letošního roku. Nezbývá než doufat v opak.

hodnocení: 1/5

Recenze: U2 - Invisible Singl

ilustrační obrázek nové písničky U2

Irské rockové uskupení U2 patří k nejpopulárnějším kapelám současnosti. Není tak divu, že jejich každý nový počin je bedlivě sledován. Od vydání posledního řadového alba "No Line On The Horizon" uteklo už dlouhých pět let, a tak po spekulacích a následném potvrzení o práci na materiálu pro novou desku očekávání ještě stoupla. Naposledy o sobě kapela dala vědět v souvislosti s filmem "Mandela: Long Walk to Freedom" z konce minulého roku, ke kterému kapela složila písničku s názvem "Ordinary Love". Ta potěšila a dávala tušit, že U2 stále mají co říct. 

Během přestávky letošního Super Bowlu, který proběhl na začátku února, měla premiéru další anoncovaná novinka od U2, a to sice singl s názvem "Invisible", který zazněl v reklamě na Bank of America a Bonovu nadaci RED, která pomáhá lidem s AIDS, malárií a tuberkulózou. V rámci kampaně je písničku možné stáhnout zcela zdarma na iTunes do dnešní půlnoci. Jak nová písnička zní? Mdle.

"Invisible" je totiž podle nás přesným opakem toho, čím byla "Ordinary Love" pro film o Nelsonu Mandelovi, protože, zatímco ta disponovala emocemi, hloubkou a tradičním zvukem U2, "Invisible" jakoby byla složena z posledních tvůrčích sil. Do tradiční rockové složky navíc nesympatickým způsobem zasahují elektro-syntetické tóny. I Bonův zpěv je jaksi unavený, alespoň že refrén "There Is No End" celkem obstojí. Celá písnička se však pomálu táhne ke konci na místo toho, aby postupně gradovala a utvářela atmosféru.

Dle Bonových slov je "Invisible" první dokončenou písničkou z nového alba, které by mělo dorazit v průběhu roku, a proto se jako první objevila k poslechu na internetu, nejedná se tedy o singl alba v pravém smyslu slova, což by mohlo vysvětlovat "nehitovost" písničky, která může ve finálním konceptu alba fungovat skvěle. Song jako jednotlivina ale zatím působí spíše jako vata, jako element vyplňující prostor mezi jednotlivými písničkami, nikoliv jako dechberoucí hitovka kapely, která na poli rocku působí několik desetiletí a má miliony fanoušků po celém světě. Snad se celé album neponese ve stejně unaveném duchu jako "Invisible", pak by se totiž mohlo stát, že se U2 stanou neviditelnými a zcela přehlédnutelnými.

hodnocení: 3/5

Recenze: Mega Jump 2

Mega Jump 2

Klasické skákačky patří k nejoblíbenějším arkádovým hrám na mobilních platformách iOS a Android. Není tak divu, že povedený titul Mega Jump z roku 2013 se na začátku letoška dočkal pokračování. Jak se hraje? Mega Jump je klasickou platformovkou, což znamená, že cílem hry je jediné – dostat se s vaší postavičkou prostřednictvím vznášejících se odpichových míst co možná nejvýš. Hraní vám budou zpestřovat různé vymoženosti a bonusy, znepříjemňovat zase různé nástrahy v podobě vznášejících se nepřátel či zákeřně umístěných skokánků. Vedle úkolu vyskákat co nejvýše a udržet se co možná nejdéle, budete plnit různé dobrodružné výzvy (sebrat 200 mincí v jedné hře, zničit dva nepřátele, proskákat se do určité výšky, atd.), za jejichž úspěšné splnění dostanete zlaťáky. 

Za hrou stojí vývojáři z Get Set Games, kteří mají na svědomí celou řadu podobně laděných hříček. Tou, která nás v souvislosti s Mega Jump 2 zajímá nejvíce, je předchůdce. Při každém pokračování si je třeba položit základní otázku – v čem se liší od předchozího dílu? Mega Jump 2 především v grafice, která doznala znatelných vylepšení (o té bude řeč později), ale také v oblasti herních prvků, na které se podíváme teď...

Celý článek je na doupe.cz.   

Dojmy: Kafka Band - Ankunft - Příchod

obal alba "Das Schloss"

Kafka Band je uskupení kolem Jaromíra Švejdíka a dalších umělců. Jedná se o literárně-hudební projekt, jehož posláním je zpracování legendárního románu autora německo-českého původu Franze Kafky "Zámek". Už na konci minulého roku Kafka Band vydali pilotní singl desky, který nese všeříkající název: "Příchod" (něm. Ankunft). Kompletní a hotová deska s názvem "Das Schloss" bude připravena k vydání na letošní svátek svatého Valentýna, tedy 14. února. 

Vedle Jaromíra Švejdíka, všestranného umělce, se v Kafka Bandu ujali různých rolí spisovatel Jaroslav Rudiš (dříve se podílel také na komiksové trilogii Alois Nebel), Dušan Neuwerth z Tata Bojs hraje na kytaru nebo třeba Zdeněk Jurčík z Priessnitz, který se spolu s Tomášem Neuwerthem střídá za bicími a perkusemi. Zkrátka, samí profesionálové na svých místech, což je fakt, který se na výsledném projektu podepíše vysokou kvalitou. 

První singl, o kterém byla řeč již v prvním odstavci, dává leccos o přicházejícím albu Kafka Bandu tušit. Zatímco nedokončený román Kafky je obecně považován za jednu z nejdepresivnějších knih literatury vůbec, "Příchod - Ankunft" naznačuje, že hudebně-literární "Das Schloss" úplně takový nebude. Ba naopak, píseň zní pozitivně, především však melancholicky. Střídání češtiny a němčiny a zpěvu a předčítání z knihy vytváří neskutečnou dynamiku, která bude dle ukázek i dalších písniček jedním z hlavních prvků alba. 

Lidé kolem Jaromíra Švejdíka prvním singlem Kafka Bandu ukazují, že Kafkovo dílo je i více než 100 let po jeho smrti stále živé. Co je dost možná ještě důležitější, je fakt, že v projektu Kafka Band román ožívá a vytváří svébytný organismus, který vtahuje svou atmosférou, provedením a originálním pojetím. Úvodní singl naznačuje, že se máme, na co těšit. 14. února budeme moudřejší, očekávání jsou ale na maximu.

Recenze: Vlk z Wall Street

Vlk z Wall Street

Peníze ovládají svět. To je fakt, se kterým můžeme jen stěží polemizovat. Největší peníze a na té nejvyšší úrovni se - kromě politiky - točí na burzách a trzích s cennými papíry. K penězům ale neodmyslitelně patří také nekončící zábava a večírky, nejrůznější drogy a sex. Alespoň tak tomu je v případě Vlka z Wall Street, filmu Martina Scorseseho, jehož předlohou je autobiografická kniha skutečného vlka Jordana Belforta. 

Samotný film kopíruje události knihy, a tak se po opravdu kratičkém seznámení s postavou Jordana Belforta okamžitě vrháme do víru příběhu jednoho amerického milionáře. Těšit se můžete na spoustu ulítlých večírků, experimenty s drogami a všudypřítomný sex, ale i slušně se odvíjející základní dějovou linku, jejíž jádro spočívá v takřka osudovém setkání Jordana Belforta a Donnieho Azoffa. Ti se z obyčejných makléřů vypracují k velkým rybám a založí ekonomický gigant Stratton Oakmoant, který - zjednodušeně řečeno - obchoduje s cennými papíry, ale především tahá z lidí peníze. 

Ústřední role Jordana Belforta se zmocnil nedostižitelný Leonardo DiCaprio, který - opět a znovu - exceluje. Ať už hraje muže od rodiny, sebestředného floutka, který si chce jen užívat, sebevědomého milionáře, všechno dělá s podivuhodnou lehkostí a přehledem. DiCaprio ve filmu vystřídá hned několik různých poloh a rolí, jeho charakter se totiž proměňuje a s ním i podání herecké. To všechno ve zcela věrohodném a uvěřitelném stylu. Zkrátka herecký koncert. DiCaprio je bezpochyby nejvýraznější osobností filmu, zdatně mu však sekundují v podstatě všichni herci ve vedlejších rolích. To platí především o Jonahu Hillovi, který se na postavu ňoumy hodí perfektně.

Vlk z Wall Street nabízí spoustu extravagantních pohledů na svět. Ať už jsou to jachty milionářů, luxusní apartmenty nebo pláže Tichého oceánu. Jedinou pihou na kráse filmu může být jeho stopáž, čítající celé tři hodiny, jinak jde ale o mistrné dílo, které vás donutí se zamyslet nad sílou a zároveň zhoubnou podstatou peněz. 

hodnocení: 4/5

Recenze: Vejška

V roce 2007 do českých kin vtrhl filmový hit Gympl. Tomáš Vorel byl díky úspěchu filmu katapultován mezi nejznámější režiséry u nás. O sedm let později, během kterých se režisér věnoval dalším dvěma filmům - Ulovit miliardáře a Cesta do lesa - se na stříbrná plátna dostává duchovní nástupce Gymplu, který nese výmluvný název: Vejška. 

Zatímco Gympl byl poměrně solidním zpracováním středoškolského prostředí a života mladých, Vejška na autentičnosti a sugestivnosti ztrácí - ve filmu totiž jakoby už nešlo o to zachytit svět vysokoškoláků se vším, co k němu patří, nýbrž o to šokovat a ukázat co možná nejvíce kompromitujících scén, řešící tradiční témata jako drogy, sex, alkohol, hulení a v neposlední, ale ne nejpřednější řadě také sprejování. Z hlediska technického Vejška disponuje solidní kamerou, střihem i scénářem, z filmu však stále nevymizely naprosto otravné tmavnoucí obrazovky za každou scénou a každým střihem - celé to pak působí spíše jako sled klipů než plnohodnotný snímek určený pro celovečerní promítání.

To by se ostatně dalo říct i o celém filmu - působí totiž jako jakási koláž, v níž jsou prázdná a nevysvětlená místa příběhu či motivace postav. Na druhou stranu Vejška hezky plyne a dobře se na ní dívá, zvlášť díky povedenému soundtracku Vladimira 518, nic podstatného vám však krom toho, že život nabízí spoustu tragikomických situací, nepřinese, protože jakýkoliv přesah či náznak ne-prvoplánovosti se nedostavuje. 

Mádl v roli Michala hraje skvěle, Vorel jr. však v roli Petra svým až nehereckým podáním postavy nedokáže plnohodnotně sekundovat. Josefíková je solidní herečkou a role nenasytné mrchy ji docela sedla. Vejška není špatný film, chybí mu však autentičnost Gymplu. Uvidíme, zda i bez ní dokáže Vejška plnit kina až do posledního místa. 

hodnocení: 2.5/5

Recenze: Josef Formánek - Létající jaguár

ilustrace knihy se povedly

Spisovatel Josef Formánek patří mezi přední autory současné prózy na hranici fikce a reality. Mezi jeho nejznámější knihy patří "Prsatý muž" a "Syn větru". Formánek je ale mimo svou spisovatelskou činnost znám také pro svou urputnou touhu poznávat svět a nezastavit se před něčím. Reflexí toho posledního je i kniha "Létající jaguár" z roku 2008, která drží jedno světové prvenství - jedná se o nejrychleji napsanou a nejrychleji vydanou knihu na světě. Témata knihy byla vylosována pár minut před tím, než se autor do samotné knihy pustil. 

Samotná kniha rozhodně není špatná. Stručně by se dala charakterizovat jako novela o cestování, dobrodružstvích, zvláštních lidech, ale také nečekaných životních zvratech a setkání. Při čtení samotné knihy, která je opatřena i detailní popisem toho, jak celá kniha vznikala, za jak dlouho a v kolika nákladech byla rozvezena do kolika nakladatelství, kdy autor kouřil, kdy odpočíval, kdy promýšlel témata a tak dále, se však nemůžeme zbavit dojmu, že na knize je tento spěch znát. I v samotné kompozici je znát, že příběh není souvislý, a jde o opravdu vylosovaná témata, která spojuje jen jakýsi imaginární motiv.

Nic to nemění na tom, že kniha se dobře čte a díky ilustracím a své útlosti celkově pěkně plyne. Formánek píše skvěle, jazyk ovládá naprosto mistrně. To, že šlo o pokus o rekord a sázku, je však na "Létajícím jaguárovi" znát. Kdyby kniha nevznikla v presu, pravděpodobně by šlo o zcela obyčejný text, který by zapadl. Příběh kolem knihy je totiž zajímavější než obsah knihy samotný. 

hodnocení: 3/5

Recenze: Michal Ajvaz - Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz patří mezi přední české spisovatele náročné beletrie. Mezi poslední autorovy kousky i kniha s názvem "Lucemburská zahrada" z roku 2011, která si odnesla v roce 2012 ocenění Magnesia Litera jako Kniha roku 2012. Kniha líčí příběh muže jménem Paul, učitele, který při přípravě materiálu k výuce zadá do Google vyhledávače nesprávné heslo. Hledání ho pak zavede do zcela neznámých vod internetu a ovlivní jeho skutečný život. Během těchto událostí prožije nejšťastnější, zároveň ale i nejsmutnější okamžiky svého života. Děj se odehrává především ve Francii, odvine se ale i do exotičtějších koutů světa.

Kniha žánrově spadá do magického realismu, a proto se v příběhu budou dít věci na hraně skutečného a imaginárního světa. Čtenář mnohdy nemá jasno, zda to, co se právě odehrává je realita nebo jen sen, zda jde o fantazii nebo skutečnost. Důležité však je, že v příběhu se nikdy neztratí, protože Ajvaz knihy vrství srozumitelně a přehledně. "Lucemburská zahrada" se vyjímá naprosto brilantním stylem a jazykem. Ajvaz ovládá češtinu bez větších problémů, a tak se celek výborně čte. Vzhledem k tomu, že i dobře dávkuje příběh a především jednotlivé vrstvy knihy, čtenář má pocit, jakoby neustále objevoval něco nového.

Zajímavý příběh, zachycení snových a fantaskních nálad a pocitů, spletité vztahy, trocha filosofie, odkazy na současnou kulturu, proudy vědomí a myšlenek - to všechno jsou přívlastky, které vystihují "Lucemburskou zahradu". Pakliže máte Ajvazovy knihy v oblibě, neváhejte a "Lucemburskou zahradu" přečtěte, nebudete totiž zklamaní, protože autor pokračuje v linii, kterou nastolil v několika předcházejících knihách. Jako seznámení s autorem "Lucemburská zahrada" poslouží rovněž výborně.

hodnocení: 4/5

Recenze: Lake Malawi - Always June Singl

Kapela Charlie Straight patřila mezi přední české kapely, o to více překvapila smutná zpráva z října minulého roku o ukončení jejich činnosti. Jelikož ale vždy, když něco končí, něco nového také začíná, i na konci Charlie Straight je nový počátek - a to nové kapely Alberta Černého (a bubeníka Pavla Pilcha rovněž z původních Charlie Straight), která nese exotický název Lake Malawi. Kapela před pár dny vydala vůbec první singl "Always June", který je k poslechnutí na internetu.

"Always June" je vůbec první vizitkou nové kapely. Aktuální dojmy ale naznačují, že od Lake Malawi budeme moci očekávat opět písničky žánrově zařaditelné někam do brit-popu. V "Always June" se mísí melancholie, smutek a radostné prožitky mládí, přičemž vše je podtrženo frontmanovy nezaměnitelnými vokály. Písnička se vyjímá i textem, který podtrhuje hořko-sladkou atmosféru celé skladby. Jediné, co může překvapit nemile, je přítomnost elektroniky ve větší míře než by se možná slušelo. Teprve ale čas a především další písničky ukážou, zda jde o krok správným směrem. Na Youtube lze nalézt i další dvě skladby Lake Malawi "Aubrey" a "Paris", avšak v jejich neoficiální a tedy nereprezentativní podobě. Obě ale dávají  tušit, že pro Lake Malawi na české hudební scéně rozhodně místo bude.

O tom, zda to pánům z Lake Malawi bude šlapat, se budeme moci koneckonců přesvědčit již brzy na vlastní kůži, protože kapela oznámila celorepublikové turné, které začne v půlce února a skončí na konci března.

hodnocení: 4/5

Recenze: Pixies - EP 1 & 2

Psychydelický cover EP 1

Američtí alternativní rockeři Pixies, kteří své poslední řadové album s názvem "Trompe le Monde" vydali v roce 1991, se po dlouhých třinácti letech opět hlásí o slovo. Jakou formou? Vedle toho, že neustále mění obsazení pozice basistky kapely (po odchodu Kim Deal skončila i Kim Schattuck, jejichž místo aktuálně zastupuje Paz Lenchantin), jde především o dvě EPčka, z nichž první vyšlo na konci roku 2013 a druhé na začátku toho nového. Jak Pixies po třinácti letech zní?

Obě EPčka obsahují shodně čtyři skladby. EP 1 otevírá "Andro Queen", která překvapí netradičním elektrozvukem hlasu, jež prostě a jednoduše Pixies nesedí. První tóny melancholické skladby "Another Toe In the Ocean" otevírá silný refrén, jehož síla ji řadí mezi ty nejlepší kousky obou nových EPček. Vrchol EPček představuje skladba "Indie Cindy", která jakoby vypadla z alba Pixies z devadesátých let - drsné notování zpěváka volně přechází do sladkého refrénu, to jsou Pixies. Na předchozí song volně navazuje "What Goes Boom", která potěší všechny příznivce starých Pixies - známé tóny, kytarová sóla i postupy skládání byly jen mírně inovovány.

Druhé EPečko začíná skladbou "Blue Eyed Hexe", která místy - především bubenickou složkou - připomíná AC/DC - a nabízí zcela jinou perspektivu na hudbu amerických rockerů. "Magdalena" a "Greens and Blues" jsou ploužáky, které neurazí, ale ani nijak zvlášť zajímavým způsobem neutkví v paměti. Pixies se s EPčky loučí skladbou s názvem "Snakes", která patří mezi nejzajímavější kousky kompilace.

Sečteno podtrženo, Pixies i po třinácti dlouhých letech nově nahraným materiálem ukazují, že stále mají, co říct. Ačkoliv se odpoutali od kořenů své hudby, inovují tak akorát v mezích, a přináší celek, který solidním způsobem drží pohromadě. Uvidíme, co přinese EP 3, které rockeři chystají na duben letošního roku.

hodnocení: 3.5/5

Recenze: Foster the People - Coming Of Age Singl

Obal chystaného alba

Americké tříčlenné uskupení Foster the People funguje již od roku 2009, teprve o rok později se ale nesmazatelným způsobem zapsali do historie popu písničkou "Pumped Up Kicks", která zbořila pořadí hitparád různých států světa. Debutové album s názvem "Torches" vyšlo v roce 2011 a sklidilo úspěch předznamenaný hitovým singlem.

O tři roky později se Foster the People připomenou novým albem, které ponese název "Supermodel" a vyjde již v březnu letošního roku. Nyní se s námi muzikanti podělili o první kousek "Coming Of Age" z novinky, který doprovodili také videoklipem.

Singl naznačuje, že uskupení bude pokračovat ve svém synteticko-elektrickém americkém stylu, plném pohody a hudebního slunce. A to je rozhodně dobře, protože nová písnička dává tušit, že půjde opět o skvělé album plné hitů, silných refrenů, příjemných melodií a kvalitní muzikantské práce.

Jak nový singl zní si můžete poslechnout níže.

hodnocení: 4/5

Recenze: Arcade Fire - Reflektor

Obal alba Reflektor

Kanadská kapela Arcade Fire prorazila v roce 2010 díky albu The Suburbs, které získalo hned v několika různých soutěžích (z těch největších to bylo Grammy Awards) ocenění pro nejlepší desku roku. Není tak divu, že jejich v pořadí již čtvrté studiové album s názvem Reflektor bylo nadmíru očekávanou záležitostí nejen ze strany fanoušků, ale také hudebních kritik. Jak nakonec hudebníci z Quebecu na vychvalovanou desku v roce 2013 navázali? 

Odpověď je jednoduchá: hodně solidním způsobem. Arcade Fire se na desce Reflektor sice vzdali skládání skladeb klasickými postupy a rovněž koketují s popem a dance hudbou více než kdy předtím, stále jde však o více než skvělou desku plnou krásných písniček. Album Reflektor otevírá stejnojmenný opus o délce více než sedmi minut, který vás skvělým způsobem naladí na taneční notu, ve které pokračují i následující songy We Exist a Flashbulb Eyes, které však z průměru dancu vytahují temné bassové riffy a skvělé vrstvení hudby. Taneční čtveřici uzavírá Here Comes The Night Time, která zpomalí tempo a nepravidelným pianem uzavírá první čtvrtinu desky.

V té druhé, do které patří písničky Normal Person, You Already Know a Joan Of Arc, budete Arcade Fire poznávat více. Ke slovu se totiž mnohem více dostanou kytary a klasické postupy skládání hudby. Čtveřici uzavírá Here Comes The Night Time II, pomalejší verze původní skladby, otevírající dveře třetí čtvrtině pomalých, temných atmosférických skladeb Awful Sound a It´s Never Over. Porno a Afterlife jsou zacyklením desky - v těch se totiž Arcade Fire znovu vrací k tanečním rytmům. Baladická a melancholická Supersymmetry pak uzavírá čtvrtou čtvrtinu desky Reflektor. 

Dvoudiskové album se může pochlubit celkem 13 skladbami (+ Hidden Track jakožto čtrnáctá), stopáží něco kolem jedné hodiny a také nádherným obalem. Důležitým aspektem hudby Arcade Fire jsou texty, které na Reflektoru dosáhly vrcholu - těšit se můžete na filosofii, témata jako je posmrtný život, vyděděnost a neustálé zamýšlení se nad tím, co tento svět znamená. Vzhledem k tomu, že texty naprosto famózním způsobem korespondují s náladou a atmosférou hudby, vzniká něco neopakovatelně krásného.

Kritici ve světě se shodují na tom, že Arcade Fire Reflektorem desku z roku 2010 nepřekonali. Dle našeho názoru však ano - jedná se totiž o vyspělou hudbu, plnou hloubky, smyslu a hudebního umění, která je zase o kus dál než v případě The Suburbs. 

hodnocení: 5/5

Recenze: 47 Róninů

Plakát k filmu

Na sklonku minulého roku a toho letošního do českých kin dorazilo hollywodské pojetí slavné japonské legendy o 47 Róninech. Ta vypraví o samuraji, který si navzdory společenské nepřízni snaží zachovat čest. Režisérské práce filmu se ujal neznámý režisér Carl Rinsch, mnohem podstatnější je však obsazení role hlavního rónina, o jehož ztvárnění se postaral Keanu Reeves. Film se natáčel střídavě v Budapešti, londýnských studiích a část scenérií je přímo z Japonska. 

Ač jde o příběh na hony vzdálený naší kultuře, lze říci, že Carl Rinsch se legendy ujal poměrně slušně. Dokázal totiž příběh samurajů srozumitelným způsobem převyprávět. To je ale asi to jediné, co ve filmu funguje. 47 Róninů totiž disponuje příšerami z jiného světa, jejichž původ je nejasný a filmem neodvyprávěný. Ačkoliv by se taková věc dala brát jako holý fakt, problém nastává tehdy, když se příslušnice nadpozemského univerza ujímá jedné z hlavních rolí a její motivace pro celou páchání zla zůstává bez vysvětlení. Filmu tak chybí jakákoliv katarze. 

Ani Keanu Reeves nepodal přesvědčivý výkon - balancuje totiž na hranici herectví a neherectví, nic co by nebylo k vidění u jeho japonských kolegů, kteří sem tam velmi obtížným způsobem lámou přes jazyk anglická slovíčka. Abychom ale film jenom nehanili - dá se říct, že poměrně slušně pracuje s digitálními vymoženostmi dneška, a tak jsme se dočkali pohledných soubojů s příšerami a hlavně krásných záběrů na japonskou přírodu. 

Filmu ale - a to je zásadní nedostatek - chybí hloubka. 47 Róninů z vás po úvodní desetiminutové eufórii z toho, že se na něco s japonskou tématikou dá vlastně dívat, okamžitě odejde. Za dalších deset minut po skončení filmu pak dost možná zapomenete, kdo to vlastně ten Rónin je. Jedná se o film, který rozhodně nemusíte vidět. Jako seznámení s legendou, která se někde vypráví, to ale postačí. 

hodnocení: 1/5

Recenze: The Last Of Us

Ústřední postavy hry

Ač by se mohlo zdát, že na dnešním trhu přehuštěném obyčejnými zombie hrami a filmy nemůže vzniknout kvalitní dílo, je tomu právě naopak. Ba dokonce došlo k tomu, že hra s tématikou zombie apokalypsy se dost možná stane vzorem pro hry ostatní, ať už půjde o hry vyloženě akční, adventury či stealth akce. O čem je řeč? O herním skvostu s názvem The Last Of Us.

Vývojáři z Naughty Dog, kteří stojí za výbornou herní sérií pro Playstation 3 Uncharted (1,2,3), sebrali to nejlepší a vytvořili hru, která bude diktovat laťku kvality po dalších několik let. The Last Of Us je totiž přesně takovou hrou, kterou chceme - skvěle hratelnou, s výborně vyváženými a hlavně fungujícími herními principy, atmosférickou a v neposlední řadě i graficky vyspělou. The Last Of Us nechybí ani skvělý příběh a věrohodné postavy. Prostřihové scény s nimi jsou na hranici filmového zážitku. 

The Last Of Us těží především z atmosféry, kterou vytváří hratelnostními mechanismy (na každém kroku nedostatek munice, upgrady zbraní, vylepšování postavy, to vše dávkováno v ideálním množství), filmovými narativními postupy a vážností, s kterou Naughty Dog vůči zombie apokalypse přistoupili. 

Sečteno podtrženo, jedná se o jednu z nejlepších letošního roku, a nebýt krále, který vypálí rybník komukoliv (ano, řeč je o Grand Theft Auto V), mohli bychom The Last Of Us s čistým svědomím označit za nejlepší hru roku. Takhle je to druhé místo s hvězdičkou, protože jde o skvost, který vám rozhodně nesmí uniknout. Pokud máte konzoli Playstation 3, The Last Of Us jste pravděpodobně již dohráli, pokud ne, právě máte důvod ke koupi. 

hodnocení: 5/5

Literární kritika: Václav Hrabě - Horečka

Obálka knihy

Václav Hrabě patří mezi nejvýraznější básnické osobnosti české literatury 60. let, o čemž svědčí i to, že jeho verše dodnes přežívají v písních kapely Radima Hladíka. Vedle básnictví se ale Hrabě věnoval dramatické tvorbě, z níž vzešla nedochovaná hra Margot, a také próze. Jediná autorova novela s názvem Horečka, která vyšla až posmrtně v revue Divoké víno v roce 1967, je důkazem, že i básník může být skvělým prozaikem.  

Stejně tak jako v básních se autor v Horečce zaměřuje na svět mladých lidí, který na každém kroku prostupují tóny jazzové muziky, melancholie a jemné ozvěny amerických autorů beat-generation. Ta se k nám v průběhu 60. let pomalu dostává v překladech, a stává se tak inspirací nejen pro Hraběte. Horečka vypráví příběh několika mladých lidí, v jehož centru stojí mladík jménem Jan usilující o lásku své vysněné dívky. Vedle toho, že reflektuje tehdejší dobu, přemýšlí nad světem, životem a jeho smyslem, dává čtenáři možnost nahlédnout pod pokličku tehdejšího světa mladých.

Novela je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá z nich posouvá příběh jednoho dne o kus dál, a čtenáře tak navnazuje na další dění. Hrabě text, který je podle něho „povídka, nebo novela, nebo romaneto, nebo cokoliv chcete…“ (Hrabě, 2012) opatřil úvodními slovy na vysvětlenou, kde objasňuje, komu je text určený a proč byl napsán. Tvrdí zde, že Horečku nestvořil  „…jako obhajobu určitých lidí“ (Hrabě, 2012), nýbrž jako protest proti těm, kteří kritizují soudobou mládež, nerespektují ji a hlavně vystupují „…v úloze soudců ´té dnešní mládeže´…“ (Hrabě, 2012).

V předmluvě se také, ale jen na oko, omlouvá za to, že postavy mluví slangově a pijí alkohol, ale je to z toho důvodu, jelikož chce zachytit to co „…viděl a co je pravda“ (Hrabě, 2012), chce zachytit realitu. Horečka je obhajobou tehdejších mladých, protože i  „…člověk ve svetru a úzkých kalhotách může mít rád Bacha a Haendla“ (Hrabě, 2012), jinými slovy, i mladý člověk může být sečtělý a mít rád kulturu, která je opravdu hodnotná, a nebýt jen hlupákem. V podstatě čtenáři vysvětluje smysl napsané knihy.

Hraběho prozaický text z celého díla vystupuje nejen díky žánru netradičnímu pro autorovu tvorbu, ale vyčnívá také z dobového kontextu mimořádným zachycením prožitků postav a příběhu, který mísí melancholii, smutek a prvky protestujících amerických beatniků. Jejich poetika se ale vyznačuje drsným až perverzním odporem vůči systému, především tomu vládnímu, který u Hraběte nenajdeme. Ten, ač je často považován za představitele české beatnické generace, jejich poetiku modifikuje - protest totiž nenalezneme v radikálním odporu, nýbrž v pesimismu, smutku a nemožnosti se svobodně projevovat.

Horečka patří nejen mezi nejzajímavější texty Václava Hraběte, ale také význačné texty 60. let. Atmosféra, pocity a všudypřítomná melancholie a hudebnost je jak krásným svědectvím doby, tak skvěle a s nadhledem napsanou knihou, která se krásně čte a zvláštním způsobem hřeje u čtenářova srdce. Číst knihu navíc může pamětník, anebo adolescent, každý si v ní najde své. Recenzované vydání z roku 2012 vychází s doprovodem zajímavých fotografií Igora Malijevského, a tak není jediný důvod, proč si Horečku nepořídit a nepřečíst. 

Vítám Vás na mém blogu!

blogspot.cz

Milí čtenáři, srdečně Vás vítám na svém blogu, kde hodlám prezentovat své názory na různé kulturní události, filmy, hudební alba a knihy. 

Doufám, že zde naleznete to, co hledáte. Přeji příjemné počtení a budu se těšit na všechny možné (ať už negativní či pozitivní) reakce!

opyniong.blogspot.cz