Recenze: Vlk z Wall Street

Vlk z Wall Street

Peníze ovládají svět. To je fakt, se kterým můžeme jen stěží polemizovat. Největší peníze a na té nejvyšší úrovni se - kromě politiky - točí na burzách a trzích s cennými papíry. K penězům ale neodmyslitelně patří také nekončící zábava a večírky, nejrůznější drogy a sex. Alespoň tak tomu je v případě Vlka z Wall Street, filmu Martina Scorseseho, jehož předlohou je autobiografická kniha skutečného vlka Jordana Belforta. 

Samotný film kopíruje události knihy, a tak se po opravdu kratičkém seznámení s postavou Jordana Belforta okamžitě vrháme do víru příběhu jednoho amerického milionáře. Těšit se můžete na spoustu ulítlých večírků, experimenty s drogami a všudypřítomný sex, ale i slušně se odvíjející základní dějovou linku, jejíž jádro spočívá v takřka osudovém setkání Jordana Belforta a Donnieho Azoffa. Ti se z obyčejných makléřů vypracují k velkým rybám a založí ekonomický gigant Stratton Oakmoant, který - zjednodušeně řečeno - obchoduje s cennými papíry, ale především tahá z lidí peníze. 

Ústřední role Jordana Belforta se zmocnil nedostižitelný Leonardo DiCaprio, který - opět a znovu - exceluje. Ať už hraje muže od rodiny, sebestředného floutka, který si chce jen užívat, sebevědomého milionáře, všechno dělá s podivuhodnou lehkostí a přehledem. DiCaprio ve filmu vystřídá hned několik různých poloh a rolí, jeho charakter se totiž proměňuje a s ním i podání herecké. To všechno ve zcela věrohodném a uvěřitelném stylu. Zkrátka herecký koncert. DiCaprio je bezpochyby nejvýraznější osobností filmu, zdatně mu však sekundují v podstatě všichni herci ve vedlejších rolích. To platí především o Jonahu Hillovi, který se na postavu ňoumy hodí perfektně.

Vlk z Wall Street nabízí spoustu extravagantních pohledů na svět. Ať už jsou to jachty milionářů, luxusní apartmenty nebo pláže Tichého oceánu. Jedinou pihou na kráse filmu může být jeho stopáž, čítající celé tři hodiny, jinak jde ale o mistrné dílo, které vás donutí se zamyslet nad sílou a zároveň zhoubnou podstatou peněz. 

hodnocení: 4/5

Recenze: Vejška

V roce 2007 do českých kin vtrhl filmový hit Gympl. Tomáš Vorel byl díky úspěchu filmu katapultován mezi nejznámější režiséry u nás. O sedm let později, během kterých se režisér věnoval dalším dvěma filmům - Ulovit miliardáře a Cesta do lesa - se na stříbrná plátna dostává duchovní nástupce Gymplu, který nese výmluvný název: Vejška. 

Zatímco Gympl byl poměrně solidním zpracováním středoškolského prostředí a života mladých, Vejška na autentičnosti a sugestivnosti ztrácí - ve filmu totiž jakoby už nešlo o to zachytit svět vysokoškoláků se vším, co k němu patří, nýbrž o to šokovat a ukázat co možná nejvíce kompromitujících scén, řešící tradiční témata jako drogy, sex, alkohol, hulení a v neposlední, ale ne nejpřednější řadě také sprejování. Z hlediska technického Vejška disponuje solidní kamerou, střihem i scénářem, z filmu však stále nevymizely naprosto otravné tmavnoucí obrazovky za každou scénou a každým střihem - celé to pak působí spíše jako sled klipů než plnohodnotný snímek určený pro celovečerní promítání.

To by se ostatně dalo říct i o celém filmu - působí totiž jako jakási koláž, v níž jsou prázdná a nevysvětlená místa příběhu či motivace postav. Na druhou stranu Vejška hezky plyne a dobře se na ní dívá, zvlášť díky povedenému soundtracku Vladimira 518, nic podstatného vám však krom toho, že život nabízí spoustu tragikomických situací, nepřinese, protože jakýkoliv přesah či náznak ne-prvoplánovosti se nedostavuje. 

Mádl v roli Michala hraje skvěle, Vorel jr. však v roli Petra svým až nehereckým podáním postavy nedokáže plnohodnotně sekundovat. Josefíková je solidní herečkou a role nenasytné mrchy ji docela sedla. Vejška není špatný film, chybí mu však autentičnost Gymplu. Uvidíme, zda i bez ní dokáže Vejška plnit kina až do posledního místa. 

hodnocení: 2.5/5

Recenze: Josef Formánek - Létající jaguár

ilustrace knihy se povedly

Spisovatel Josef Formánek patří mezi přední autory současné prózy na hranici fikce a reality. Mezi jeho nejznámější knihy patří "Prsatý muž" a "Syn větru". Formánek je ale mimo svou spisovatelskou činnost znám také pro svou urputnou touhu poznávat svět a nezastavit se před něčím. Reflexí toho posledního je i kniha "Létající jaguár" z roku 2008, která drží jedno světové prvenství - jedná se o nejrychleji napsanou a nejrychleji vydanou knihu na světě. Témata knihy byla vylosována pár minut před tím, než se autor do samotné knihy pustil. 

Samotná kniha rozhodně není špatná. Stručně by se dala charakterizovat jako novela o cestování, dobrodružstvích, zvláštních lidech, ale také nečekaných životních zvratech a setkání. Při čtení samotné knihy, která je opatřena i detailní popisem toho, jak celá kniha vznikala, za jak dlouho a v kolika nákladech byla rozvezena do kolika nakladatelství, kdy autor kouřil, kdy odpočíval, kdy promýšlel témata a tak dále, se však nemůžeme zbavit dojmu, že na knize je tento spěch znát. I v samotné kompozici je znát, že příběh není souvislý, a jde o opravdu vylosovaná témata, která spojuje jen jakýsi imaginární motiv.

Nic to nemění na tom, že kniha se dobře čte a díky ilustracím a své útlosti celkově pěkně plyne. Formánek píše skvěle, jazyk ovládá naprosto mistrně. To, že šlo o pokus o rekord a sázku, je však na "Létajícím jaguárovi" znát. Kdyby kniha nevznikla v presu, pravděpodobně by šlo o zcela obyčejný text, který by zapadl. Příběh kolem knihy je totiž zajímavější než obsah knihy samotný. 

hodnocení: 3/5

Recenze: Michal Ajvaz - Lucemburská zahrada

Michal Ajvaz patří mezi přední české spisovatele náročné beletrie. Mezi poslední autorovy kousky i kniha s názvem "Lucemburská zahrada" z roku 2011, která si odnesla v roce 2012 ocenění Magnesia Litera jako Kniha roku 2012. Kniha líčí příběh muže jménem Paul, učitele, který při přípravě materiálu k výuce zadá do Google vyhledávače nesprávné heslo. Hledání ho pak zavede do zcela neznámých vod internetu a ovlivní jeho skutečný život. Během těchto událostí prožije nejšťastnější, zároveň ale i nejsmutnější okamžiky svého života. Děj se odehrává především ve Francii, odvine se ale i do exotičtějších koutů světa.

Kniha žánrově spadá do magického realismu, a proto se v příběhu budou dít věci na hraně skutečného a imaginárního světa. Čtenář mnohdy nemá jasno, zda to, co se právě odehrává je realita nebo jen sen, zda jde o fantazii nebo skutečnost. Důležité však je, že v příběhu se nikdy neztratí, protože Ajvaz knihy vrství srozumitelně a přehledně. "Lucemburská zahrada" se vyjímá naprosto brilantním stylem a jazykem. Ajvaz ovládá češtinu bez větších problémů, a tak se celek výborně čte. Vzhledem k tomu, že i dobře dávkuje příběh a především jednotlivé vrstvy knihy, čtenář má pocit, jakoby neustále objevoval něco nového.

Zajímavý příběh, zachycení snových a fantaskních nálad a pocitů, spletité vztahy, trocha filosofie, odkazy na současnou kulturu, proudy vědomí a myšlenek - to všechno jsou přívlastky, které vystihují "Lucemburskou zahradu". Pakliže máte Ajvazovy knihy v oblibě, neváhejte a "Lucemburskou zahradu" přečtěte, nebudete totiž zklamaní, protože autor pokračuje v linii, kterou nastolil v několika předcházejících knihách. Jako seznámení s autorem "Lucemburská zahrada" poslouží rovněž výborně.

hodnocení: 4/5

Recenze: Lake Malawi - Always June Singl

Kapela Charlie Straight patřila mezi přední české kapely, o to více překvapila smutná zpráva z října minulého roku o ukončení jejich činnosti. Jelikož ale vždy, když něco končí, něco nového také začíná, i na konci Charlie Straight je nový počátek - a to nové kapely Alberta Černého (a bubeníka Pavla Pilcha rovněž z původních Charlie Straight), která nese exotický název Lake Malawi. Kapela před pár dny vydala vůbec první singl "Always June", který je k poslechnutí na internetu.

"Always June" je vůbec první vizitkou nové kapely. Aktuální dojmy ale naznačují, že od Lake Malawi budeme moci očekávat opět písničky žánrově zařaditelné někam do brit-popu. V "Always June" se mísí melancholie, smutek a radostné prožitky mládí, přičemž vše je podtrženo frontmanovy nezaměnitelnými vokály. Písnička se vyjímá i textem, který podtrhuje hořko-sladkou atmosféru celé skladby. Jediné, co může překvapit nemile, je přítomnost elektroniky ve větší míře než by se možná slušelo. Teprve ale čas a především další písničky ukážou, zda jde o krok správným směrem. Na Youtube lze nalézt i další dvě skladby Lake Malawi "Aubrey" a "Paris", avšak v jejich neoficiální a tedy nereprezentativní podobě. Obě ale dávají  tušit, že pro Lake Malawi na české hudební scéně rozhodně místo bude.

O tom, zda to pánům z Lake Malawi bude šlapat, se budeme moci koneckonců přesvědčit již brzy na vlastní kůži, protože kapela oznámila celorepublikové turné, které začne v půlce února a skončí na konci března.

hodnocení: 4/5

Recenze: Pixies - EP 1 & 2

Psychydelický cover EP 1

Američtí alternativní rockeři Pixies, kteří své poslední řadové album s názvem "Trompe le Monde" vydali v roce 1991, se po dlouhých třinácti letech opět hlásí o slovo. Jakou formou? Vedle toho, že neustále mění obsazení pozice basistky kapely (po odchodu Kim Deal skončila i Kim Schattuck, jejichž místo aktuálně zastupuje Paz Lenchantin), jde především o dvě EPčka, z nichž první vyšlo na konci roku 2013 a druhé na začátku toho nového. Jak Pixies po třinácti letech zní?

Obě EPčka obsahují shodně čtyři skladby. EP 1 otevírá "Andro Queen", která překvapí netradičním elektrozvukem hlasu, jež prostě a jednoduše Pixies nesedí. První tóny melancholické skladby "Another Toe In the Ocean" otevírá silný refrén, jehož síla ji řadí mezi ty nejlepší kousky obou nových EPček. Vrchol EPček představuje skladba "Indie Cindy", která jakoby vypadla z alba Pixies z devadesátých let - drsné notování zpěváka volně přechází do sladkého refrénu, to jsou Pixies. Na předchozí song volně navazuje "What Goes Boom", která potěší všechny příznivce starých Pixies - známé tóny, kytarová sóla i postupy skládání byly jen mírně inovovány.

Druhé EPečko začíná skladbou "Blue Eyed Hexe", která místy - především bubenickou složkou - připomíná AC/DC - a nabízí zcela jinou perspektivu na hudbu amerických rockerů. "Magdalena" a "Greens and Blues" jsou ploužáky, které neurazí, ale ani nijak zvlášť zajímavým způsobem neutkví v paměti. Pixies se s EPčky loučí skladbou s názvem "Snakes", která patří mezi nejzajímavější kousky kompilace.

Sečteno podtrženo, Pixies i po třinácti dlouhých letech nově nahraným materiálem ukazují, že stále mají, co říct. Ačkoliv se odpoutali od kořenů své hudby, inovují tak akorát v mezích, a přináší celek, který solidním způsobem drží pohromadě. Uvidíme, co přinese EP 3, které rockeři chystají na duben letošního roku.

hodnocení: 3.5/5

Recenze: Foster the People - Coming Of Age Singl

Obal chystaného alba

Americké tříčlenné uskupení Foster the People funguje již od roku 2009, teprve o rok později se ale nesmazatelným způsobem zapsali do historie popu písničkou "Pumped Up Kicks", která zbořila pořadí hitparád různých států světa. Debutové album s názvem "Torches" vyšlo v roce 2011 a sklidilo úspěch předznamenaný hitovým singlem.

O tři roky později se Foster the People připomenou novým albem, které ponese název "Supermodel" a vyjde již v březnu letošního roku. Nyní se s námi muzikanti podělili o první kousek "Coming Of Age" z novinky, který doprovodili také videoklipem.

Singl naznačuje, že uskupení bude pokračovat ve svém synteticko-elektrickém americkém stylu, plném pohody a hudebního slunce. A to je rozhodně dobře, protože nová písnička dává tušit, že půjde opět o skvělé album plné hitů, silných refrenů, příjemných melodií a kvalitní muzikantské práce.

Jak nový singl zní si můžete poslechnout níže.

hodnocení: 4/5

Recenze: Arcade Fire - Reflektor

Obal alba Reflektor

Kanadská kapela Arcade Fire prorazila v roce 2010 díky albu The Suburbs, které získalo hned v několika různých soutěžích (z těch největších to bylo Grammy Awards) ocenění pro nejlepší desku roku. Není tak divu, že jejich v pořadí již čtvrté studiové album s názvem Reflektor bylo nadmíru očekávanou záležitostí nejen ze strany fanoušků, ale také hudebních kritik. Jak nakonec hudebníci z Quebecu na vychvalovanou desku v roce 2013 navázali? 

Odpověď je jednoduchá: hodně solidním způsobem. Arcade Fire se na desce Reflektor sice vzdali skládání skladeb klasickými postupy a rovněž koketují s popem a dance hudbou více než kdy předtím, stále jde však o více než skvělou desku plnou krásných písniček. Album Reflektor otevírá stejnojmenný opus o délce více než sedmi minut, který vás skvělým způsobem naladí na taneční notu, ve které pokračují i následující songy We Exist a Flashbulb Eyes, které však z průměru dancu vytahují temné bassové riffy a skvělé vrstvení hudby. Taneční čtveřici uzavírá Here Comes The Night Time, která zpomalí tempo a nepravidelným pianem uzavírá první čtvrtinu desky.

V té druhé, do které patří písničky Normal Person, You Already Know a Joan Of Arc, budete Arcade Fire poznávat více. Ke slovu se totiž mnohem více dostanou kytary a klasické postupy skládání hudby. Čtveřici uzavírá Here Comes The Night Time II, pomalejší verze původní skladby, otevírající dveře třetí čtvrtině pomalých, temných atmosférických skladeb Awful Sound a It´s Never Over. Porno a Afterlife jsou zacyklením desky - v těch se totiž Arcade Fire znovu vrací k tanečním rytmům. Baladická a melancholická Supersymmetry pak uzavírá čtvrtou čtvrtinu desky Reflektor. 

Dvoudiskové album se může pochlubit celkem 13 skladbami (+ Hidden Track jakožto čtrnáctá), stopáží něco kolem jedné hodiny a také nádherným obalem. Důležitým aspektem hudby Arcade Fire jsou texty, které na Reflektoru dosáhly vrcholu - těšit se můžete na filosofii, témata jako je posmrtný život, vyděděnost a neustálé zamýšlení se nad tím, co tento svět znamená. Vzhledem k tomu, že texty naprosto famózním způsobem korespondují s náladou a atmosférou hudby, vzniká něco neopakovatelně krásného.

Kritici ve světě se shodují na tom, že Arcade Fire Reflektorem desku z roku 2010 nepřekonali. Dle našeho názoru však ano - jedná se totiž o vyspělou hudbu, plnou hloubky, smyslu a hudebního umění, která je zase o kus dál než v případě The Suburbs. 

hodnocení: 5/5

Recenze: 47 Róninů

Plakát k filmu

Na sklonku minulého roku a toho letošního do českých kin dorazilo hollywodské pojetí slavné japonské legendy o 47 Róninech. Ta vypraví o samuraji, který si navzdory společenské nepřízni snaží zachovat čest. Režisérské práce filmu se ujal neznámý režisér Carl Rinsch, mnohem podstatnější je však obsazení role hlavního rónina, o jehož ztvárnění se postaral Keanu Reeves. Film se natáčel střídavě v Budapešti, londýnských studiích a část scenérií je přímo z Japonska. 

Ač jde o příběh na hony vzdálený naší kultuře, lze říci, že Carl Rinsch se legendy ujal poměrně slušně. Dokázal totiž příběh samurajů srozumitelným způsobem převyprávět. To je ale asi to jediné, co ve filmu funguje. 47 Róninů totiž disponuje příšerami z jiného světa, jejichž původ je nejasný a filmem neodvyprávěný. Ačkoliv by se taková věc dala brát jako holý fakt, problém nastává tehdy, když se příslušnice nadpozemského univerza ujímá jedné z hlavních rolí a její motivace pro celou páchání zla zůstává bez vysvětlení. Filmu tak chybí jakákoliv katarze. 

Ani Keanu Reeves nepodal přesvědčivý výkon - balancuje totiž na hranici herectví a neherectví, nic co by nebylo k vidění u jeho japonských kolegů, kteří sem tam velmi obtížným způsobem lámou přes jazyk anglická slovíčka. Abychom ale film jenom nehanili - dá se říct, že poměrně slušně pracuje s digitálními vymoženostmi dneška, a tak jsme se dočkali pohledných soubojů s příšerami a hlavně krásných záběrů na japonskou přírodu. 

Filmu ale - a to je zásadní nedostatek - chybí hloubka. 47 Róninů z vás po úvodní desetiminutové eufórii z toho, že se na něco s japonskou tématikou dá vlastně dívat, okamžitě odejde. Za dalších deset minut po skončení filmu pak dost možná zapomenete, kdo to vlastně ten Rónin je. Jedná se o film, který rozhodně nemusíte vidět. Jako seznámení s legendou, která se někde vypráví, to ale postačí. 

hodnocení: 1/5

Recenze: The Last Of Us

Ústřední postavy hry

Ač by se mohlo zdát, že na dnešním trhu přehuštěném obyčejnými zombie hrami a filmy nemůže vzniknout kvalitní dílo, je tomu právě naopak. Ba dokonce došlo k tomu, že hra s tématikou zombie apokalypsy se dost možná stane vzorem pro hry ostatní, ať už půjde o hry vyloženě akční, adventury či stealth akce. O čem je řeč? O herním skvostu s názvem The Last Of Us.

Vývojáři z Naughty Dog, kteří stojí za výbornou herní sérií pro Playstation 3 Uncharted (1,2,3), sebrali to nejlepší a vytvořili hru, která bude diktovat laťku kvality po dalších několik let. The Last Of Us je totiž přesně takovou hrou, kterou chceme - skvěle hratelnou, s výborně vyváženými a hlavně fungujícími herními principy, atmosférickou a v neposlední řadě i graficky vyspělou. The Last Of Us nechybí ani skvělý příběh a věrohodné postavy. Prostřihové scény s nimi jsou na hranici filmového zážitku. 

The Last Of Us těží především z atmosféry, kterou vytváří hratelnostními mechanismy (na každém kroku nedostatek munice, upgrady zbraní, vylepšování postavy, to vše dávkováno v ideálním množství), filmovými narativními postupy a vážností, s kterou Naughty Dog vůči zombie apokalypse přistoupili. 

Sečteno podtrženo, jedná se o jednu z nejlepších letošního roku, a nebýt krále, který vypálí rybník komukoliv (ano, řeč je o Grand Theft Auto V), mohli bychom The Last Of Us s čistým svědomím označit za nejlepší hru roku. Takhle je to druhé místo s hvězdičkou, protože jde o skvost, který vám rozhodně nesmí uniknout. Pokud máte konzoli Playstation 3, The Last Of Us jste pravděpodobně již dohráli, pokud ne, právě máte důvod ke koupi. 

hodnocení: 5/5

Literární kritika: Václav Hrabě - Horečka

Obálka knihy

Václav Hrabě patří mezi nejvýraznější básnické osobnosti české literatury 60. let, o čemž svědčí i to, že jeho verše dodnes přežívají v písních kapely Radima Hladíka. Vedle básnictví se ale Hrabě věnoval dramatické tvorbě, z níž vzešla nedochovaná hra Margot, a také próze. Jediná autorova novela s názvem Horečka, která vyšla až posmrtně v revue Divoké víno v roce 1967, je důkazem, že i básník může být skvělým prozaikem.  

Stejně tak jako v básních se autor v Horečce zaměřuje na svět mladých lidí, který na každém kroku prostupují tóny jazzové muziky, melancholie a jemné ozvěny amerických autorů beat-generation. Ta se k nám v průběhu 60. let pomalu dostává v překladech, a stává se tak inspirací nejen pro Hraběte. Horečka vypráví příběh několika mladých lidí, v jehož centru stojí mladík jménem Jan usilující o lásku své vysněné dívky. Vedle toho, že reflektuje tehdejší dobu, přemýšlí nad světem, životem a jeho smyslem, dává čtenáři možnost nahlédnout pod pokličku tehdejšího světa mladých.

Novela je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá z nich posouvá příběh jednoho dne o kus dál, a čtenáře tak navnazuje na další dění. Hrabě text, který je podle něho „povídka, nebo novela, nebo romaneto, nebo cokoliv chcete…“ (Hrabě, 2012) opatřil úvodními slovy na vysvětlenou, kde objasňuje, komu je text určený a proč byl napsán. Tvrdí zde, že Horečku nestvořil  „…jako obhajobu určitých lidí“ (Hrabě, 2012), nýbrž jako protest proti těm, kteří kritizují soudobou mládež, nerespektují ji a hlavně vystupují „…v úloze soudců ´té dnešní mládeže´…“ (Hrabě, 2012).

V předmluvě se také, ale jen na oko, omlouvá za to, že postavy mluví slangově a pijí alkohol, ale je to z toho důvodu, jelikož chce zachytit to co „…viděl a co je pravda“ (Hrabě, 2012), chce zachytit realitu. Horečka je obhajobou tehdejších mladých, protože i  „…člověk ve svetru a úzkých kalhotách může mít rád Bacha a Haendla“ (Hrabě, 2012), jinými slovy, i mladý člověk může být sečtělý a mít rád kulturu, která je opravdu hodnotná, a nebýt jen hlupákem. V podstatě čtenáři vysvětluje smysl napsané knihy.

Hraběho prozaický text z celého díla vystupuje nejen díky žánru netradičnímu pro autorovu tvorbu, ale vyčnívá také z dobového kontextu mimořádným zachycením prožitků postav a příběhu, který mísí melancholii, smutek a prvky protestujících amerických beatniků. Jejich poetika se ale vyznačuje drsným až perverzním odporem vůči systému, především tomu vládnímu, který u Hraběte nenajdeme. Ten, ač je často považován za představitele české beatnické generace, jejich poetiku modifikuje - protest totiž nenalezneme v radikálním odporu, nýbrž v pesimismu, smutku a nemožnosti se svobodně projevovat.

Horečka patří nejen mezi nejzajímavější texty Václava Hraběte, ale také význačné texty 60. let. Atmosféra, pocity a všudypřítomná melancholie a hudebnost je jak krásným svědectvím doby, tak skvěle a s nadhledem napsanou knihou, která se krásně čte a zvláštním způsobem hřeje u čtenářova srdce. Číst knihu navíc může pamětník, anebo adolescent, každý si v ní najde své. Recenzované vydání z roku 2012 vychází s doprovodem zajímavých fotografií Igora Malijevského, a tak není jediný důvod, proč si Horečku nepořídit a nepřečíst. 

Vítám Vás na mém blogu!

blogspot.cz

Milí čtenáři, srdečně Vás vítám na svém blogu, kde hodlám prezentovat své názory na různé kulturní události, filmy, hudební alba a knihy. 

Doufám, že zde naleznete to, co hledáte. Přeji příjemné počtení a budu se těšit na všechny možné (ať už negativní či pozitivní) reakce!

opyniong.blogspot.cz