Literární kritika: Václav Hrabě - Horečka

Obálka knihy

Václav Hrabě patří mezi nejvýraznější básnické osobnosti české literatury 60. let, o čemž svědčí i to, že jeho verše dodnes přežívají v písních kapely Radima Hladíka. Vedle básnictví se ale Hrabě věnoval dramatické tvorbě, z níž vzešla nedochovaná hra Margot, a také próze. Jediná autorova novela s názvem Horečka, která vyšla až posmrtně v revue Divoké víno v roce 1967, je důkazem, že i básník může být skvělým prozaikem.  

Stejně tak jako v básních se autor v Horečce zaměřuje na svět mladých lidí, který na každém kroku prostupují tóny jazzové muziky, melancholie a jemné ozvěny amerických autorů beat-generation. Ta se k nám v průběhu 60. let pomalu dostává v překladech, a stává se tak inspirací nejen pro Hraběte. Horečka vypráví příběh několika mladých lidí, v jehož centru stojí mladík jménem Jan usilující o lásku své vysněné dívky. Vedle toho, že reflektuje tehdejší dobu, přemýšlí nad světem, životem a jeho smyslem, dává čtenáři možnost nahlédnout pod pokličku tehdejšího světa mladých.

Novela je rozdělena do čtyř částí, přičemž každá z nich posouvá příběh jednoho dne o kus dál, a čtenáře tak navnazuje na další dění. Hrabě text, který je podle něho „povídka, nebo novela, nebo romaneto, nebo cokoliv chcete…“ (Hrabě, 2012) opatřil úvodními slovy na vysvětlenou, kde objasňuje, komu je text určený a proč byl napsán. Tvrdí zde, že Horečku nestvořil  „…jako obhajobu určitých lidí“ (Hrabě, 2012), nýbrž jako protest proti těm, kteří kritizují soudobou mládež, nerespektují ji a hlavně vystupují „…v úloze soudců ´té dnešní mládeže´…“ (Hrabě, 2012).

V předmluvě se také, ale jen na oko, omlouvá za to, že postavy mluví slangově a pijí alkohol, ale je to z toho důvodu, jelikož chce zachytit to co „…viděl a co je pravda“ (Hrabě, 2012), chce zachytit realitu. Horečka je obhajobou tehdejších mladých, protože i  „…člověk ve svetru a úzkých kalhotách může mít rád Bacha a Haendla“ (Hrabě, 2012), jinými slovy, i mladý člověk může být sečtělý a mít rád kulturu, která je opravdu hodnotná, a nebýt jen hlupákem. V podstatě čtenáři vysvětluje smysl napsané knihy.

Hraběho prozaický text z celého díla vystupuje nejen díky žánru netradičnímu pro autorovu tvorbu, ale vyčnívá také z dobového kontextu mimořádným zachycením prožitků postav a příběhu, který mísí melancholii, smutek a prvky protestujících amerických beatniků. Jejich poetika se ale vyznačuje drsným až perverzním odporem vůči systému, především tomu vládnímu, který u Hraběte nenajdeme. Ten, ač je často považován za představitele české beatnické generace, jejich poetiku modifikuje - protest totiž nenalezneme v radikálním odporu, nýbrž v pesimismu, smutku a nemožnosti se svobodně projevovat.

Horečka patří nejen mezi nejzajímavější texty Václava Hraběte, ale také význačné texty 60. let. Atmosféra, pocity a všudypřítomná melancholie a hudebnost je jak krásným svědectvím doby, tak skvěle a s nadhledem napsanou knihou, která se krásně čte a zvláštním způsobem hřeje u čtenářova srdce. Číst knihu navíc může pamětník, anebo adolescent, každý si v ní najde své. Recenzované vydání z roku 2012 vychází s doprovodem zajímavých fotografií Igora Malijevského, a tak není jediný důvod, proč si Horečku nepořídit a nepřečíst.