Recenze: 47 Róninů

Plakát k filmu

Na sklonku minulého roku a toho letošního do českých kin dorazilo hollywodské pojetí slavné japonské legendy o 47 Róninech. Ta vypraví o samuraji, který si navzdory společenské nepřízni snaží zachovat čest. Režisérské práce filmu se ujal neznámý režisér Carl Rinsch, mnohem podstatnější je však obsazení role hlavního rónina, o jehož ztvárnění se postaral Keanu Reeves. Film se natáčel střídavě v Budapešti, londýnských studiích a část scenérií je přímo z Japonska. 

Ač jde o příběh na hony vzdálený naší kultuře, lze říci, že Carl Rinsch se legendy ujal poměrně slušně. Dokázal totiž příběh samurajů srozumitelným způsobem převyprávět. To je ale asi to jediné, co ve filmu funguje. 47 Róninů totiž disponuje příšerami z jiného světa, jejichž původ je nejasný a filmem neodvyprávěný. Ačkoliv by se taková věc dala brát jako holý fakt, problém nastává tehdy, když se příslušnice nadpozemského univerza ujímá jedné z hlavních rolí a její motivace pro celou páchání zla zůstává bez vysvětlení. Filmu tak chybí jakákoliv katarze. 

Ani Keanu Reeves nepodal přesvědčivý výkon - balancuje totiž na hranici herectví a neherectví, nic co by nebylo k vidění u jeho japonských kolegů, kteří sem tam velmi obtížným způsobem lámou přes jazyk anglická slovíčka. Abychom ale film jenom nehanili - dá se říct, že poměrně slušně pracuje s digitálními vymoženostmi dneška, a tak jsme se dočkali pohledných soubojů s příšerami a hlavně krásných záběrů na japonskou přírodu. 

Filmu ale - a to je zásadní nedostatek - chybí hloubka. 47 Róninů z vás po úvodní desetiminutové eufórii z toho, že se na něco s japonskou tématikou dá vlastně dívat, okamžitě odejde. Za dalších deset minut po skončení filmu pak dost možná zapomenete, kdo to vlastně ten Rónin je. Jedná se o film, který rozhodně nemusíte vidět. Jako seznámení s legendou, která se někde vypráví, to ale postačí. 

hodnocení: 1/5